Život v totalitním režimu, organizace a represivní aparát

Většina dnešních dospělých obyvatel Jablonce nad Nisou prožila větší či menší část svého života před rokem 1989. Socialistické zřízení, které mezi lety 1948 a právě rokem 1989 v Československu panovalo, skýtalo kromě neměnných pravidel, která fungují podobně v každé vyspělé společnosti, i řadu specifik, která dnes už neplatí. Jedním z nich byl život v područí totalitní moci.

Život v organizacích

První specifikum života v desetiletích před rokem 1989 byla nadvláda Komunistické strany Československa. Ta sama sebe titulovala jako společenskou elitu a měla formálně být výběrovou organizací „těch nejlepších“. V reálném světle však byla mocenskou strukturou, do které lidé kromě přesvědčení vstupovali také z kariérních či existenčních důvodů nebo v případě, že nedokázali odolat nátlaku totalitní moci. Kromě komunistické strany pak v ČSSR fungovaly dvě další politické strany, Československá strana lidová a Československá strana socialistická, jejichž politický vliv však byl minimální a dobové ideologii sloužily spíše ke zdání pluralitní společnosti. Zájmem totalitního státu bylo, aby pokud možno každý občan země byl součástí sítě společenských organizací, které pracovaly v dikci nebo alespoň pod dohledem totalitní moci. Nejmenší Čechoslováci tak na začátku školního vzdělávání vstupovali do pionýrské organizace – nejprve jako jiskry, později jako pionýři, kteří se později měli stát tzv. svazáky. Dospělí byli zapojováni do odborových organizací ROH, ve kterých byla organizována většina pracujících, někteří se zapojovali do občanských výborů v místě bydliště. K čistě politickým organizacím patřilo SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství), více či méně politické byly úkoly ČSŽ (Český svaz žen) a Svazarmu. Další organizace se sdružovaly na základě zájmové činnosti (sport, zahrádkáři apod.). Téměř tak nebyla rodina, která by nebyla do těchto struktur zapojena. Příslušnost k organizacím, na jejichž činnost občan státu narážel na každému kroku, nebyla ve většině případů projevem vlastního přesvědčení, nýbrž ustáleným pravidlem.

Represe

Jako zásadní nástroj pro udržení a demonstraci moci totalitní režim budoval represivní aparát, který měl zabránit rozšiřování opozičních názorů a jednání, které by podkopalo nadvládu komunistické strany. Pověstnou byla nechvalně proslulá státní bezpečnost, která udržovala občany pod kontrolou a bezohledně zasahovala proti těm, kteří byli vyhodnoceni jako nebezpeční pro režim a komunistickou stranu. Stovky občanů republiky tak skončili na dlouhé roky ve vězení, v „lepším případě“ se stali obětí systematické šikany na svobodě – od ztráty dobrého zaměstnání, přes znemožnění překročit státní hranice až po trvalé odposlouchávání a kontrolu. Jako součást represivního aparátu byly ale využívány i obecné policejní jednotky (zvané tehdy veřejná bezpečnost), na potírání protirežimních demonstrací pak také Lidové milice.