Život v totalitním režimu, od padesátých do osmdesátých

Život v socialistickém Československu se v průběhu čtyřiceti let nadvlády KSČ vyvíjel a v různých obdobích se utužovaly nebo naopak zmírňovaly politické i společenské poměry. V drastických padesátých letech byli občané státu tlačeni k aktivnímu životu po boku totalitní moci a drakonickými represemi byly stíhány celé skupiny obyvatel, které nezapadaly do oficiální doktríny nebo je státní moc vyhodnotila jako nebezpečné.

Šedesátá léta, respektive jejich konec, přinesla naději v demokratizaci a uvolnění, která byla rozmetána zásahem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následně sedmdesátá léta se pak nesla převážně v upevňování moci KSČ a společnost se postupně stávala pasivní. V běžném životě byla sedmdestátá a osmdesátá leta specifická snahou orgánů moci o vytvoření převážně mlčenlivé společnosti, která své hodnoty postaví na každodenních radostech a strastech a nebude se angažovat proti režimu.

Jako své úspěchy strana překládala masivní výstavbu bytů, rozšiřování maloobchodního prodeje a vzkvétající zábavní průmysl, zejména na televizních obrazovkách. Očima druhé strany – u nepolitických občanů státu – však každodennost tak úspěšná nebyla. Stálým průvodcem v životě bylo například shánění nedostatkového zboží nebo strasti s bydlením v dostavěných, ale mnohdy nevybavených sídlištích. Komunistickou mocí nastavený životní styl, kdy veřejný majetek patřil všem, ale málokdo směl do směřování věcí zasahovat, vytvářel v obyvatelích socialistického státu apatii k veřejným záležitostem. 

Snad nejtypičtějším příznakem života pod nadvládou komunistické strany byl svého způsobu dvojí život – v soukromí občané projevovali kritické vlastní názory na politické a společenské poměry, na veřejnosti však o nich mlčeli, aby se nepřivedli do problémů. Častou odpovědí rodičů na dětské otázky ohledně fungování společnosti bylo „Je to takhle, ale ve škole to neříkej.“ Téměř všudypřítomná ideologie (hesla na fasádách domů, úvodní strany v časopisech nebo projevy na jinak nepolitických akcích) byla občany státu ignorována, brána s tím, že jde o nutné zlo, kterému se nedá vyhnout, ale které lze nevnímat. Pod záplavou oficiální doktríny si tak obyvatelé socialistického Československa hledali své každodenní radosti, zábavy a nerušený soukromý život.