Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí

„Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“ Slova, která den před svou smrtí vyslovil Ryszard Siwiec, muž, jenž se 8. září 1968 na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil. Svým činem chtěl protestovat nejen proti polské účasti na sovětské okupaci Československa a potlačení studentského protestního hnutí v Polsku na jaře 1968, ale v podstatě proti celému komunistickému režimu.

Devětapadesátiletý úředník svůj čin pečlivě připravil - na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialistických záměrů a snahy rozpoutat novou světovou válku. Své krajany vyzval k odporu proti totalitnímu režimu. Na stroji napsal letáky a na notářství zaslal svoji závěť. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které se na Stadionu Desetiletí odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polské lidové republiky. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však šokující protest nevyvolal reakci, kterou očekával. Po uhašení byl odvezen do nemocnice, kde za čtyři dny zemřel. Po celou dobu byl hlídán tajnou policií, které se před širší veřejností podařilo jeho tragický čin utajit.

 „Milá Maryšo! Neplač! Je to škoda sil a budeš je potřebovat, jsem si jist, že jsem právě kvůli tomu žil šedesát let, odpusť, nebylo to jinak možné, aby nezahynula pravda, lidstvo, když svoboda umírá. Je to menší zlo než smrt milionů, nejezdi do Varšavy, mně už nikdo, nic nepomůže, přijíždíme do Varšavy a píšu ve vlaku, proto je to nakřivo. Je mi tak dobře a cítím takový vnitřní mír – jako nikdy v životě! Milé děti, nezlobte maminku, učte se, protože to je teď Váš nejdůležitější úkol. Ať o Vás pečuje Bůh. Líbá Vás otec,“ zní text dopisu, který Ryszard Siwiec napsal své ženě a rodině na rozloučenou ve vlaku cestou do Varšavy, tedy na „místo činu“. K adresátce však doputoval až po dlouhých dvaceti dvou letech, neboť ho zabavila polská Státní bezpečnost.

O události na Stadionu Desetiletí se po několika dnech dozvěděla polská redakce Rádia Svobodná Evropa, ale její vedení nepovažovalo zprávu za důvěryhodnou a rozhodlo se jí nevyužít. Teprve poté, kdy se v Praze upálil Jan Palach a kdy mnichovská redakce opět obdržela z Polska nový - sice anonymní, ale tentokrát velmi podrobný - popis celé události, byla v březnu 1969 zpráva o sebeupálení Ryszarda Siwiece odvysílána.

V roce 1981 vydala rodina pamětní spis, ve které byl poprvé publikován přepis poselství, které Ryszard Siwiec před svým činem namluvil na magnetofon. Na počátku devadesátých let se režisérovi Macieji J. Drygasovi podařilo shromáždit výpovědi svědků a rodiny. Získal také archivní dokumenty z dobového vyšetřování a objevil krátký filmový záběr hořícího Siwiece. V roce 1991 natočil filmový dokument Uslyšíte můj křik a připravil rozhlasový pořad Testament. Jeho zásluhou se tak Siwiecův protest stal známým v Polsku i v zahraničí.

V roce 2001 byl Siwiec posmrtně vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. O osm let později po něm byla pojmenována ulice na pražském Žižkově, v níž má své sídlo Ústav pro studium totalitních režimů. V této ulici byl 20. srpna 2010 hrdinovi odhalen pomník, jehož autorem je polský umělec Marek Moderau.

Prameny:

http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_siwiecr.php

http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ryszard-siwiec-a-jeho-protest/