Ženy v disentu

Ženy hrály v disentu velmi důležitou roli. Svědčí o tom skutečnost, že mezi mluvčími Charty 77 najdeme téměř třetinu žen. Jednalo se často o mimořádné osobnosti, které okolo sebe vytvářely svobodomyslné prostředí. Řada disidentek přebírala mužské role, neboť se ocitaly v obtížné situaci, kdy jejich životní partneři byli zavřeni. V období „normalizace“ se ovšem politicky motivované represe ženám nevyhnuly. Řada z nich strávila měsíce či dokonce roky ve vězení. Známé případy signatářek Charty 77 Zdeny Tominové a Ziny Freundové, které byly fyzicky napadeny příslušníky StB, jasně dokládají, že tajná policie používala i v tomto období brutální metody zastrašování politických oponentů.

Některé ženy nepodepsaly v prosinci 1976 ustavující prohlášení Charty 77 proto, aby se mohly nadále věnovat opozičním aktivitám, které musely z různých důvodů utajovat. Jednou z nich byla například Jiřina Šiklová, která se věnovala udržování kontaktů domácí opozice s exilem. Její podpis by přitáhl nežádoucí pozornost tajné policie. Chartu nakonec podepsala až na konci osmdesátých let. Podobné případy byly ovšem spíše výjimky, většina žen se nestala signatářkami Charty spíše z existenčních důvodů. Jednaly tak po dohodě se svými nejbližšími, aby alespoň jeden z manželů neztratil zaměstnání a rodina měla zajištěný příjem. Mnohem častější byly případy žen, které od samého začátku podporovaly rozhodnutí svých mužů, sdílely s nimi všechna strádání, sledování, prohlídky a další postihy, udržovaly chod domácností a staraly se o zdraví a výchovu dětí v letech, kdy otcové–signatáři byli pronásledováni a vězněni.

Škála činností, které vykonávaly v disentu ženy, byla daleko pestřejší, než se běžně uvádí. Bylo nutné zajistit obrovské množství práce, bez které by obecně disent nemohl fungovat. Všechny činnosti byly vzájemně propojené a na sobě závislé. Dělení na hlavní a vedlejší, takzvané mravenčí činnosti neexistovalo a jak v rozhovoru říká Eva Kantůrková: „Každý byl tím, kým byl. Za sebe si nedovedu představit, že bych pracovala pro jakékoli společenství, které své členy, signatáře, příznivce a funkcionáře dělí na preferované muže a zastíněné ženy.“ Někteří připravovali texty pro Chartu, jiní vymýšleli koncepci akcí, další pomáhali rodinám uvězněných a psali petice za propuštění politických vězňů, jiní díky znalostem jazyků připravovali a telefonovali zprávy o dění v Chartě do zahraničí. Někteří svolávali protesty a pašovali rozmnožovací přístroje a kopírky. Bez všech těchto činností by Charta a potažmo celý disent nefungoval.

Zatížení disidentek bylo obrovské. Péče o domácnost a děti, které byly pod neustálým dohledem orgánů sociální péče i pediatrů, v mnoha případech péče o náhodně příchozí, kteří si do bytů disidentů chodili pro informace, podpora zavřených partnerů, výslechy, vyhrůžky, sledování, to vše vytvářelo na ženy enormní tlak, který musely ustát. Vyšetřovatelé StB vůči ženám využívali specifické formy nátlaku a násilí. Některé byly předvídatelné, jako nátlak přes děti – varování, že nebudou přijaty na žádnou školu, že jim mohou být odebrány sociálkou. Jiné byly o dost drastičtější. Martu Kubišovou zkompromitoval skandál s vykonstruovanými pornografickými fotografiemi. Podle ní by si tohle na muže nedovolili, protože „mužům se odpouští všechno, co se týče nevěry“. Ivanku Hyblerovou, dnes Lefeuvre, doslova vyhnali z nemocničního lůžka ve vysokém stupni rizikového těhotenství. Zdenu Tominovou surově zbil neznámý útočník v masce v podchodu jejího domu v době, kdy byla mluvčí Charty 77.

Důležitou roli v disentu hrála soukromá sféra. Veřejný prostor ovládal komunistický režim, a tak se většina protirežimních činností odehrávala v bytech. Doma se vytvářel a přepisoval samizdat, připravoval se k distribuci, doma se také pořádaly bytové semináře a divadlo, přednášky a politické debaty. Doma se v podstatě dělala politika. Veřejný prostor tak splynul se soukromým. Jak poznamenala Jiřina Šiklová: „Byty fungovaly jako redakce, hotely a skrýše.“ Ženy, které v mnoha případech v té době zůstávaly doma s malými dětmi, se tak mohly zúčastnit všech těchto politických činností.

Existovala však jedna činnost, kterou v disentu vykonávaly převážně ženy. Bylo to opisování samizdatu. „Písařky byly drtivou většinou ženy. Mužský u toho nevydrží a má důležitější věci na práci než opisovat knížky někoho jiného a do úmoru vyrábět těch dvanáct kopií,“ vzpomíná Zdena Tominová, která působila jako mluvčí Charty v politicky velmi obtížných letech 1979 a 1980. Jiřina Šiklová v této souvislosti poznamenává, že opisování stavělo ženy do rizikovější pozice, jelikož naplňovaly § 98 trestního zákona o podvracení republiky a jejího socialistického zřízení a navíc byly často neznámé, takže nebyly „chráněné“ mezinárodní pozorností.  Navzdory tomu všemu je viditelnost práce žen v disentu ve srovnání s disidenty tristně malá. Ženy však byly nedílnou a velmi důležitou součástí těchto aktivit.

Zdroje: http://denikreferendum.cz/clanek/26619-aby-zeny-nemizely-z-historie

Blažek, Petr. Ženy v disentu. Dostupné na: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/zeny-v-disentu/

Foto: https://twitter.com/zenyvdisentu/media