Václav Havel

„Václav Havel jméno mé, narodil jsem se v Praze roku 1936,“ představuje se Václav Havel pro projekt Paměť národa a dodává: „Já pocházím z rodiny, která byla později označena za rodinu buržoazní, a skutečně asi byla rodinou buržoazní. To znamená, že otec byl podnikatel, spravoval restaurační podniky Lucerny a Barrandova, které částečně zdědil po svém otci a částečně sám vybudoval. Samozřejmě to znamenalo, že jsme měli určitý komfort – vychovatelku, zahradníka, mělo to ovšem parametry přiměřené té době.“ Matka Božena Havlová byla dcerou novináře a diplomata Hugo Vavrečky. Důležitou roli v rodině hrál také otcův bratr Miloš, významná postava filmového světa.

Podstatnou část dětství strávil Václav Havel ve venkovském sídle rodiny Havlů. Samota Havlov se nachází v kopcích severozápadně od Brna poblíž městečka Tišnov. Letní byt se stal nuceným útočištěm zvláště poté, co americké bomby během náletů na Prahu v únoru roku 1945 zničily jeden z činžovních domů rodiny Havlových na Rašínově nábřeží (poválečnou proluku až v 90. letech vyplnil známý „Tančící dům“).

Počátkem května roku 1945 osvobodila jižní Moravu Rudá armáda. Z těchto dnů přidává Václav Havel úsměvnou historku: „Utkvěla mi v paměti vzpomínka, že jsem si kulku ze samopalu vecpal do nosu a nešla potom vyndat. Musel operativně zasáhnout lékař.“  Méně veselý byl pohled na vyčerpané vojáky Malinovského armády: „To byly žebřiňáky plné krámů, vojáků a zbraní. Zastavovaly mezi statky a vojáci loudili od lidí kus chleba nebo nějakou potravu. Vyhladovělí, zbídačení, téměř vandráci, kteří byli vítaní samozřejmě jako osvoboditelé, ale zároveň z nich šla hrůza, protože všechno chtěli sníst, hodinky všem lidem brali z rukou a bylo s nimi těžké pořízení.“

Válka byla pryč a ve Václavovi se začaly probouzet literární vlohy. Vzpomíná, že už od dětství ručně psal knížky o nejrůznějších tématech. Jednu dobu chtěl být podnikatelem. Zde sehrál roli bezpochyby vliv otce – podnikatele, ale také filantropa. Otec byl silně ovlivněn myšlením významného českého levicově orientovaného filozofa a sociologa J. L. Fischera. Strýc Miloš pak spojoval rodinu s uměleckým světem, a tak Václav čím dál více tíhl k literatuře a filmu.

Únorový komunistický puč v roce 1948 prožíval Václav Havel jako žák internátní školy v Poděbradech. Jednalo se o školu po anglickém vzoru, kterou navštěvovaly jak děti bohatých rodičů, tak také sirotci, kteří za války přišli o rodiče, po únoru tam navíc byly „internovány“ děti některých diplomatů. Havlův strýc Miloš, který za války chránil před nacisty zdejší levicové umělce, byl zatčen. V rodině se traduje historka, jak Jan Werich, Vítězslav Nezval a další umělci orodovali u ministra vnitra Noska za jeho propuštění. Zastihli ho údajně zrovna na honu a Nosek jim měl říci: „Když tu kachnu zastřelím, tak vám toho Havla pustím.“ Ministr patrně mířil dobře, neboť Miloš Havel byl opravdu propuštěn a poté emigroval do Německa.

Z kádrových důvodů nepřicházelo v úvahu studium gymnázia, a tak Václav Havel nastoupil do učení a vyučil se chemickým laborantem. Namísto regulérního vzdělání čerpal poznání především v kavárnách. Spolu se stejně naladěnými přáteli našel útočiště v legendární kavárně Slavia, která byla i v dobách nejtvrdšího stalinistického teroru živým uměleckým centrem. Havel s přáteli od počátku rezignovali na oficiální uměleckou kariéru a chtěli tvořit nezávisle na tehdejší oficiální kulturní scéně, vydávali samizdatový časopis Rozhovory.

Takovéto aktivity neušly pozornosti Státní bezpečnosti. Václav Havel na svůj výslech vzpomíná s úsměvem, neboť se ho zeptali: „Co píšeš – lyriku, nebo epiku?“ Ve srovnání s „péčí“, kterou Havlovi věnovala státní policie v éře normalizace, nevidí tlak ze strany represivních orgánů v mládí jako příliš intenzivní.

Po Stalinově úmrtí a 20. sjezdu KSSS, kde byl „odhalen kult osobnosti“, nastalo kolem roku 1956 krátké období určité kulturní oblevy. Kritické hlasy zaznívaly především na oficiálních setkáních spisovatelů. Na jedno takové setkání s „mladými umělci“ byl pozván kromě několika dalších dosud „zavržených“ umělců i tehdy dvacetiletý Václav Havel. Připravil si při té příležitosti diskusní příspěvek: „Asi nejostřejší byla myšlenečka, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikaci těm nezavřeným, jako Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé… A trošku jsem se posmíval tomu květňáckému hnutí všedního dne, že jako by objevovali všední život a tím se začali vzdalovat té oficiální socialisticko-realistické kultuře. Tak jsem se trošku pokoušel ukazovat, že už to někdo dělal dávno před nimi – civilismus, skupina 42 a další. A proč ti nesmějí vycházet a být publikováni a proč si skupina kolem časopisu Květen přivlastňuje objevování všedního dne?“ Rebelantské vystoupení tehdy neznámého mladíka náležitě zvedlo ze židle zasloužilé komunistické kulturtrégry. Slovo si vzala Marie Pujmanová. „V Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda. A že v té době se já bavím o nějakých údajně zavřených básnících (myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní). A já jsem tam před tím plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano…“

Byl jedním z hlavních autorů prohlášení Charta 77, která se krátce po svém ustavení stala nejvýznamnějším uskupením stojícím v opozici proti komunistickému režimu. Havel se spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem stal jejím prvním mluvčím. Za podíl na jejím založení a činnosti byl pak v říjnu 1977 odsouzen. O dva roky později ho soud poslal do vězení na čtyři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky. V roce 1983 byl z vězení propuštěn poté, co onemocněl vážným zápalem plic. K dalšímu trestu vězení byl odsouzen v únoru 1989 za podíl na protestech proti komunistickému režimu v rámci tzv. Palachova týdne. Podmínečného propuštění se – také díky sílícímu tlaku a protestům ze zahraničí – dočkal o tři měsíce později.

Poté, co komunistický režim brutálně zasáhl proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 v Praze, se Havel postavil do čela nově ustaveného Občanského fóra, které vzápětí s podporou masových demonstrací začalo vyjednávání s komunistickým vedením země, jež vyústilo v dohodu o předání moci. Vyvrcholením Sametové revoluce bylo zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Federální shromáždění pro něj hlasovalo jednomyslně 29. prosince 1989. Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa po prvních svobodných volbách 5. července 1990. Z funkce československého prezidenta odstoupil 20. července 1992, kdy už bylo zřejmé, že povolební jednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací spějí k rozdělení společného státu. Po půlroce občanského života se vrátil na nejvyšší post ve státě, když byl v lednu 1993 zvolen prvním prezidentem nově ustavené České republiky. V úřadu strávil ústavou povolená dvě funkční období, když byl znovuzvolen v roce 1998. Pražský hrad opustil 2. února 2003, kde ho krátce poté vystřídal ve funkci prezidenta Václav Klaus.

Václav Havel se po odchodu z prezidentského úřadu vrátil k psaní divadelních her. Dokončil Odcházení, které mělo světovou premiéru v pražském Divadle Archa v roce 2008. V roce 2010 se rozhodl realizovat si svůj sen z mládí stát se filmovým režisérem. Natočil filmovou adaptaci své hry. Zemřel o adventní neděli 18. prosince roku 2011 ve věku sedmdesáti pěti let.

Zdroj:

https://www.pametnaroda.cz/cs/havel-vaclav-20100317-0

https://www.aktualne.cz/wiki/osobnosti/prezidenti/vaclav-havel/r~i:wiki:902/

FOTO : Jiří Jiroutek (Jiří Jiroutek´s archive) [CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)], via Wikimedia Commons