V zájmu pokojného vývoje

Předposlední prázdninový den, v pátek 30. srpna 1968, začalo předsednictvo ÚV KSČ projednávat návrhy na kádrové změny a návrh usnesení vlády o mimořádných opatřeních ke kontrole hromadných sdělovacích prostředků. Ještě týž den zřídila vláda Úřad pro tisk a informace (ÚTI), jemuž se začalo říkat „útisk“. Jeho hlavním úkolem bylo „usměrňování zpravodajství a publicistiky v československém tisku, rozhlasu a televizi“ v duchu moskevských ujednání, tedy sledovat a hodnotit naše i zahraniční masmédia.

Ve svém prvním pokynu 3. září ÚTI zakázal kritizovat Sovětský svaz a ostatní země Varšavské smlouvy a přítomnost cizích vojsk, používat termíny „okupant“ a „okupace“, nesmělo se informovat o akcích Rady bezpečnosti OSN a Varšavské smlouvy. Dokonce se nesmělo informovat ani o zásobovacích potížích. A ty se bohužel s nastávajícím podzimem stupňovaly. Stále něco nebylo k dostání. Ani zápalky a toaletní papír. V dalších „pokynech" vydaných v říjnu zakázal ÚTI  informovat o počtu obětí a napáchaných škodách okupačními vojsky.

 Vznik ÚTI nebyl dostatečným opatřením, a proto 12. září 1968 vláda zřídila Vládní výbor pro tisk a informace. Měl sledovat a hodnotit činnost a působení tisku, rozhlasu a televize, zabezpečovat dodržování předpisů pro práci v těchto médiích a koordinovat opatření a směrnice podle požadavků vládní politiky. Národní shromáždění pak o den později přijalo Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, který upřesnil formu a smysl existence Úřadu pro tisk a informace. ÚTI se stal orgánem státní správy a přešla pod něj agenda Ministerstva kultury a informací v oblasti sdělovacích prostředků.

Dále byl zákonem "v zájmu dalšího pokojného vývoje" zřízen Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI). Zákon také znovu zavedl cenzuru. Tentokrát byla přísnější než v původní podobě zákona z roku 1966. Vznikla funkce zmocněnců a byl rozšířen systém sankcí proti vydavatelům. ÚTI uplatňoval následnou cenzuru, což vedlo autory a vydavatele k autocenzuře.

 Dva dny po návratu naší politické delegace z Moskvy prohlásilo předsednictvo ÚV Národní fronty, že považuje politický systém v NF za vyhovující. Dne 6. září odstoupil z funkce předsedy ÚV NF František Kriegel a novým předsedou se stal promoskevský Evžen Erban. Zákon o Národní frontě vláda projednala a schválila 9. září. Ministerstvo vnitra už ale neschválilo stanovy Klubu angažovaných nestraníků a Klubu 231 a stejně jako Československé sociální demokracii zakázala jejich činnost. Vláda jmenovala zmocněnce pro Československou televizi, Československý rozhlas a pro řízení Československé tiskové kanceláře. Kádrové změny postihly činitele jak na vládní úrovni, tak v mocenském orgánu partaje.

 Z výdobytků Pražského jara zbylo vlastně jen federativní uspořádání státu k 28. říjnu 1968, tedy paradoxně k 50. výročí vyhlášení samostatnosti Československa, což prostému občanovi bylo vlastně úplně jedno. Co ovšem uvítal, bylo odbourání pracovních sobot, nastolení pětidenního pracovního týdne a zkrácení pracovní doby, čímž se s platnosti od 30. září realizovalo usnesení vlády z 15. května 1968.

Podle výzkumu veřejného mínění projevilo v září 1968 v Liberci plnou důvěru v naše legální orgány 92 procent dotázaných. Za jediné možné řešení považovalo moskevské dohody 53 procent a 37 procent dotázaných odpovědělo „snad ano“ (Vpřed 1. 10. 1968). Podle téhož průzkumu považovalo 88 procent respondentů za rozhodující předpoklad normalizace odchod vojsk z našeho území. Pobyt sovětských vojsk měl však na dlouhou dobu ovlivnit vývoj našeho politického a společenského života. Kdo to zavčas rozpoznal, stáhl se do ulity nebo, pokud to šlo, emigroval. 

Prameny: Příhoda, Luboš. A potom přijely tanky. 1. vyd. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2009. 190 s. ISBN 978-80-254-6248-5, http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura_04.php