Třetí odboj

Únor 1948 znamenal totální zvrat ve vývoji československé společnosti, představoval vyvrcholení střetu mezi demokratickou částí československé politické reprezentace a vrcholnými strukturami KSČ. Po převzetí moci se nové vedení země rozhodlo vypořádat se všemi, i jen potenciálními, odpůrci. Rozeběhly se vlny perzekuce celých vrstev obyvatelstva, namířené proti členům nekomunistických politických stran, demokratické části důstojnického sboru i policie, vysokoškolákům, katolickému kléru, záhy také samostatně hospodařícím zemědělcům.

Z práce bylo vyhozeno na 280 tisíc občanů, mezi nimi například pět set vysokoškolských profesorů, vysoké školy muselo po únoru nuceně opustit 8 640 studentů. Lidé přicházeli o majetky, své dosavadní životy, mnozí se v inscenovaných politických procesech dostali na léta za mříže, některé sílící tlak přinutil opustit zemi ilegálně a hledat nový domov ve světě. Komunisté využívali postupy, které si co do hrůznosti nezadaly s metodami nacistickými – masové zatýkání, mučení při výsleších, násilné vystěhovávání celých rodin, existence koncentračních táborů, justiční vraždy. Část z uprchlíků se zapojila do snah o obnovení demokracie v rodném Československu. Vznikaly exulantské organizace, postupně se rozeběhlo rozhlasové vysílání v češtině a slovenštině na některých zahraničních stanicích, z nichž nejvýznamnějšími byly Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Na rozdíl od prvního protirakouského a druhého protinacistického odboje se odboj třetí musel postavit proti příslušníkům vlastního národa.

Kořeny protikomunistického odporu sahají již do období třetí republiky, kdy se řada lidí marně snažila zabránit komunistům chopit se moci. Navzdory atmosféře strachu a začínajících perzekucí se mnozí nesmířili s výsledkem únorového převratu a snažili se proti novému režimu aktivně vystupovat. Důvody a motivace byly přirozeně různé a lišily se případ od případu. Mnoho lidí nedokázalo žít v nově nastoleném nedemokratickém komunistickém režimu z principiálních důvodů, jiných se komunistická politika existenciálně dotýkala – byli zařazováni do nepřátelských kategorií, zbavováni majetku, vyhazováni z práce, jejich blízcí se stávali oběťmi vykonstruovaných politických procesů či policejního násilí.

Za příslušníky třetího odboje jsou považováni lidé, kteří se nesmířili s rolí pasivní oběti nebo pouhého přihlížejícího komunistickým nezákonnostem. Zakládali odbojové skupiny, rozšiřovali protikomunistické letáky, podporovali perzekvované osoby nebo jejich rodiny, převáděli lidi za hranice, stávali se kurýry západních zpravodajských služeb, hromadili zbraně a získávali další osoby v očekávání brzké války nebo protikomunistického povstání. Aktivity byly rozmanité, jen v některých případech skupiny prováděly nebo připravovaly ozbrojené sabotáže či atentáty. Tyto formy odboje jsou typické především pro počátek padesátých let, s postupem času se však vzhledem ke společenské i geopolitické situaci proměňovaly. V období normalizace tak měl odpor proti režimu především formu zakládání protestních hnutí a organizací, organizování petic, dovážení zakázané literatury či vydávání a rozšiřování samizdatu.

Charakter a činnost skupin byl velmi různorodý. Aktivita některých z nich byla bohužel částečně či zcela vyprovokovaná Státní bezpečností, v řadě případů kontrolovaná agenty nebo kádrovými příslušníky StB vydávajícími se za odbojáře a kurýry ze zahraničí. Skupiny pochopitelně až na výjimky nevedly záznamy o svých aktivitách. Pokud však byla jejich činnost odhalena, hrozily jim vysoké tresty, často i smrt. Mezi nejznámější patřily odbojové skupiny Černý lev 777, Jarmila, Světlana, skupina bratří Mašínů a Jana Brejchy, z veřejných iniciativ to pak byly K231, KAN a Charta 77. O definitivním konci odboje se dá mluvit v souvislosti se Sametovou revolucí v roce 1989.

 Zdroje:

https://www.myjsmetonevzdali.cz/temata/nastup-komunismu-a-padesata-leta/protikomunisticky-odboj/

http://www.totalita.cz/odb3/odb3_dom.php

Pejčoch, Ivo. Ženy v třetím odboji. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2014. S.10. ISBN 978-80-87567-66-0