- Pink Floyd Acoustic DuoZahajovací koncert cykluvíce
- Rekreace za ROHem - putovní Putovní panelová výstavavíce
- Bratříčku zavírej vrátka - 50 letKoncert k výročí vydání legendární deskyvíce
- Rekreace za ROHem Výstava v kostele sv.Annyvíce
- POKÁČKoncert při příležitosti zahájení výstavyvíce
- Výroční koncert k 17. listopaduZávěrečný koncert k výročí sametové revolucevíce
Srpen 1969 – první výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy
Husákova normalizace utlumila vše, co mohlo znamenat uvolnění socialistického zřízení v tehdejším Československu, lidé propadali do depresí, nakonec však v srpnu 1969 přece jen vyšli do ulic, aby ukázali vládnoucí garnituře, že nesouhlasí s tím, jakým směrem se republika ubírá. Ve dnech kolem 21. srpna 1969 se tak Československem přelila vlna protestních akcí. Komunisté na ně ale byli připraveni a jejich reakce byla brutální. Během pouličních bojů zahynulo pět osob a mnoho dalších bylo zraněno. Nicméně navzdory postupující normalizaci si lidé srpnovou okupaci stále připomínali a 21. srpen se stal pro totalitní moc jedním z nejobávanějších výročí.
Samotný rok 1969 začal tragicky. Na protest proti srpnové okupaci a kolaborantské politice vlády se 16. ledna upálil student Jan Palach. Jeho pohřeb se pak stal národní manifestací odporu proti okupantům a nastupující normalizaci. V únoru téhož roku ho následoval středoškolský student Jan Zajíc. V jarních měsících se pak začaly objevovat letáky, které vyzývaly občany ke stávkám a demonstracím. Na srpen se ale připravoval i vládnoucí režim – vláda vyčlenila speciální jednotky armády a Lidových milicí, které dostaly náležitou výzbroj – obušky, štíty, vrhače slzných granátů. Sám Husák na poradě hlavního štábu Lidových milicí v červenci avizoval, že komunisté jsou připraveni k tvrdému zákroku: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Mohutným srpnovým demonstracím předcházel úspěch československých hokejistů ve Stockholmu, kteří porazili sovětské mistry světa v obou zápasech, což bylo bráno jako národní vítězství nad okupanty. Vítězství vyvolalo obrovskou vlnu radosti a naděje. Jeden z nápisu na vítacích standartách na letišti zněl: "Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to".
Srpnové protesty začaly již s předstihem. Na pražské Václavské náměstí se lidé začali scházet každý podvečer od 16. srpna a jejich počet denně přibýval. 20. srpna přišlo tolik lidí, že střety v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly téměř do půlnoci. Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část demonstrantů bránila házením kamenů a vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala armáda. Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři střílet z nákladního automobilu do davu, v němž zahynuli dva mladí lidé - osmnáctiletý František Kohout a o rok starší Vladimír Kruba. V den výročí okupace pak protesty kulminovaly. V desítkách závodů se konaly manifestační stávky, několik podniků přerušilo práci úplně a Václavské náměstí bylo již v poledne takřka plné. Poté, co pořádkové síly náměstí vyklidily a uzavřely, se střety přenesly opět do okolních ulic a odpoledne se rozšířily do Vysočan, Karlína a na Vinohrady. Demonstranty rozehnala až v pozdních večerních hodinách armáda za pomocí tanků. A neobešlo se to bez střelby a krveprolití – výsledkem bylo patnáct postřelených, na Tylově náměstí byl zraněn i čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později v nemocnici svým zraněním podlehl.
Neprotestovalo se ale jen v Praze, demonstrovalo se i v Mladé Boleslavi, Liberci nebo Ústí nad Labem. Tragický průběh měly protestní akce v Brně – již od rána se ve středu města shromažďovali lidé, odpoledne byla dokonce povolána armáda a také zde vyrostly barikády. Bylo osm postřelených a dva mrtví – osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Pouliční protesty probíhaly také v Bratislavě. Slovenské události roku 1969 však měly méně radikální průběh.
Neklidná atmosféra trvala na území celé republiky ještě další dny, v Brně byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. Proti demonstrantům bylo celkem nasazeno kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra i na dvacet tisíc vojáků a dvacet sedm tisíc příslušníků milicí. Celkově bylo zadrženo asi 2400 lidí.
Brutální zákrok, v jehož důsledku zemřelo pět lidí, legalizovalo 22. srpna Federální shromáždění tzv. pendrekovým zákonem, který platil do 31. prosince 1969 a umožnil zadržet zatčené až na dvacet jedna dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol. Několik set osob bylo kvůli tomuto zákonu odsouzeno ještě konce roku ve speciálním zkráceném řízení. Represivní opatření podepsali všichni nejvyšší činitelé, i tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček, jehož jméno demonstrující paradoxně nejčastěji skandovali.
Zdroj: