Se škodovkou na chalupu

Chataření a chalupaření se stalo v socialistickém Československu téměř národním sportem. Města se v pátek nebo v sobotu vylidňovala a lidé mířili do svých dočasných příbytků na venkově. Navíc spoustu času trávili tím, že svoje chaty a chalupy přikrášlovali. Chalupaření za normalizace bývá odbornou i laickou veřejností často vysvětlováno jako útěk od politiky, od tehdejšího systému, jako nezájem občanů o věci veřejné.

K velkému rozmachu chalupaření došlo hlavně v sedmdesátých letech. Bylo to v období normalizace, kdy mezi vedoucí elitou a občany platila nepsaná společenská smlouva, která občanům zaručovala jisté sociální výhody a zabezpečení výměnou za loajalitu a poslušnost režimu.

Útěk od politiky v těchto letech však nebyl hlavní příčinou, proč si lidé pořizovali chalupy a nákladně je rekonstruovali. Jedním z hlavních faktorů bylo zkrácení pracovního týdne na pět dnů, tudíž delší víkend nabízel lidem nové možnosti. Tyto dny strávené na chalupě představovaly pro chalupáře spíše aktivní odpočinek než nějakou pasivní zábavu. Běžně se stávalo, že manželský pár udělal za dva dny na chalupě daleko více práce než za pět dnů ve svém zaměstnání. Víkendové pracovní vytížení na chalupách bylo dáno i tím, že za socialismu člověk nemusel v zaměstnání tolik pracovat, takže nebyl tolik unavený. V pátek se už v práci téměř nic nedělalo a hned po skončení pracovní doby se odjíždělo na chalupy.

Neméně významným prvkem, který umožnil chalupaření, byl rozvoj automobilismu. Auto bylo stále ještě nedostatkovým zbožím, ale již v roce 1974 ho vlastnilo třicet jedna procent domácností. A právě vlastnictví automobilu přispělo ke zvýšenému zájmu o chalupy, které se většinou nacházely ve větší vzdálenosti od místa trvalého bydliště. Dalším důvodem, proč lidé začali chalupařit, byly omezené možnosti cestovat do zahraničí nebo nepříliš oblíbené kolektivní rekreace na poukaz odborového hnutí. Podnikat se nemohlo, a tak svůj um, tvořivost a nápaditost uplatňovali občané jinak, například budováním a přestavbami chalup a chat.

Vlastnictví chalupy v období normalizace bylo nejzřetelnější ukázkou soukromého vlastnictví. Fenomén chalupaření tak naplňoval jednu z nejzákladnějších lidských potřeb – mít svůj prostor, kde se člověk cítí svobodný a kde se může realizovat podle svého.

Vlastnictví druhého objektu bydlení se též stalo vítanou a vhodnou možností uložení rodinných úspor. Jednalo v podstatě o jedinou legální možnost soukromého podnikání a investování. Nedostatečná nabídka zboží, služeb a možností vůbec byla jednou z příčin růstu úspor, které se často investovaly opět do trvalého či druhého bydlení. Velkého rozmachu dosáhla i šedá ekonomika, se kterou šlo v ruce úplatkářství, korupce a melouchaření. Lidé chtěli i za socialismu vydělávat či získávat peníze nějakým způsobem mimo profesní pracovní činnost, investovat a něco vlastnit, a protože jim to podmínky socialismu neumožňovaly, dělo se to tímto způsobem.

Po revoluci si mnozí mysleli, že je s chatařením a chalupařením konec – lidé najednou měli možnost cestovat do zahraničí. I přes všechny temné prognózy ale žije tento velký fenomén dál.
 

Zdroj:

http://extrastory.cz/chalupari-za-socialismu.html

Smékalová, Martina. Fenomén chataření a chalupaření v České republice. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.