Samizdat

V oficiálním kulturním prostředí Československa sedmdesátých a osmdesátých let sehrály samizdaty, tedy publikace vyrobené „na koleně“, bez cenzury a dohledu, s minimálními technickými prostředky, v malém nákladu a s jistým rizikem, vedle exilové nakladatelské produkce zásadní roli. Vytvořil se díky nim a navzdory tlaku Státní bezpečnosti svébytný svět svobodné kultury a intelektuální diskuse. Díky knihám a časopisům, které lidé přepisovali na psacích strojích, množili na cyklostylu a v úplně posledním období i na nelegálních kopírkách, se dařilo šířit „nežádoucí“ myšlenky, názory, informace, všechno to, co se režim usilovně snažil zadusit.

V českých zemích se samizdaty dělaly už za protektorátu a stejně tak vznikaly ihned po převratu v únoru 1948. Jejich skutečný rozvoj ale nastal po sovětské okupaci v srpnu 1968. Nejprve kolovala různá prohlášení a výzvy politického charakteru, během roku 1972 se objevily opisy literárních děl nežádoucích autorů - Gruši, Havla, Hrabala či Vaculíka. Typická samizdatová publikace byla přepsaná na psacím stroji, náklad se pohyboval mezi sedmi až patnácti kopiemi, pořízenými přes kopírovací papír, z nichž poslední byla většinou téměř nečitelná. Opisovali sami editoři nebo najaté písařky.

Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri prohibiti, připomíná, že velmi brzy vzal do svých rukou „organizaci opisování“ spisovatel Ludvík Vaculík, vydavatel edice Petlice. Do konce roku 1989 v ní vyšlo přes čtyři sta původních titulů české a slovenské prózy i poezie, často i v několika vydáních. V době největšího rozmachu psalo Petlici současně šest písařek. Další samizdatové edice fungovaly podobně. Jan Vladislav vydával Kvart, Jaromír Hořec Českou expedici, Vladimír Pistorius Krameriovu expedici, Václav Havel Expedici a Jiří Gruntorád Popelnici.

Co v samizdatu vycházelo? Jednoduše „takřka všechno“. Československo bylo ve srovnání s Polskem a Maďarskem ideologicky mnohem sešněrovanější, takže to, co se běžně vydávalo tam, nemohlo vyjít tady. Například v Polsku nemusel existovat náboženský samizdat, zato tam byl velmi rozšířený ten historický. Českou zvláštností je zase množství samizdatově vydávané krásné literatury - tolik ryze beletristických knih se prý nenajde v žádné jiné zemi, počet spisovatelů na indexu včetně exilových se pohyboval v řádu stovek. Nejčastěji opisovanou knihou byla zřejmě sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup. K často vydávaným autorům patřili Václav Havel, Ludvík Vaculík nebo Pavel Kohout, ale také Egon Bondy či Ladislav Klíma, písničkáři a spisovatelé Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák.

V nezávislých nakladatelstvích vyšla řada literárních debutů a také překlady snad ze všech cizích jazyků. Vedle zmíněných knižních edic se později zrodily i časopisy Kritický sborník, Revolver Revue, Střední Evropa, Vokno, Lidové noviny či Pražské komunikace. Za samizdat je možné považovat i masově šířené a podomácku kopírované nahrávky zakázaných hudebních skupin.

Zásadní podíl na vydávání samizdatu měly již zmíněné písařky, a také knihvazači, redaktoři a výtvarníci. Ti všichni nesli riziko nepříjemného vyšetřování, popřípadě i vězení. Výtvarnice Tatjana Dohnalová spolupracovala právě s Jiřím Gruntorádem a vedle svého občanského zaměstnání přepsala po večerech asi šedesát knih: „Psala jsem v patnácti kopiích. Patnáctý list už byl hodně špatně čitelný, ale lidi brali i ten. Psala jsem na letecký papír. Dvě kopie si nechával Jiří Gruntorád, z toho jednu do archivu, jednu jsem měla já, ostatní šly mezi lidi.“ Doma měla Tatjana Dohnalová vždycky jen rozepsanou knížku, schovávala ji kvůli možné domovní prohlídce v úkrytu, který vymyslel její muž: „Ze starého televizoru, na který jsme se stejně nedívali, vyndal obrazovku i s vnitřkem a místo obrazovky jsme nechali udělat desku, která po nabarvení jako monitor vypadala. Do televizoru jsem pak každý večer rozepsanou knihu i psací stroj schovávala. Pro jistotu od ní vedla i šňůra do zástrčky.“

Co se významu samizdatu týká, v jednom svém textu jej přesně vystihl Jiří Gruntorád: “V nezávislé literatuře a publicistice přežil také duch demokracie a tolerance, samizdat v nenormálních poměrech udržoval a rozvíjel kulturní kontinuitu a nepochybně také přispěl k záchraně jazyka, nemilosrdně deptaného v režimních sdělovacích prostředcích. Samizdat měl vliv i na náboženský život v bývalém Československu. Ostatně bez samizdatu by nebyla možná ani existence Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ.“

Zdroj: https://plus.rozhlas.cz/samizdat-smysluplna-prace-kterou-mohl-delat-kazdy-7649595