První normalizační dokumenty

Na podzim roku 1968 začínalo být zřejmé, že pražské jaro, pokus o reformu socialismu, je v Československu u konce. U moci sice stále zůstávala politická reprezentace reformních komunistů, československá politika se však již řídila podle diktátu Moskvy. Dalším krokem k normalizaci bylo zasedání ÚV KSČ, které ve dnech 14. až 17. listopadu 1968 přijalo první soubor opatření s názvem “Hlavní úkoly strany v nejbližším období“.

Na podzim roku 1968 začínalo být zřejmé, že pražské jaro, pokus o reformu socialismu, je v Československu u konce. U moci sice stále zůstávala politická reprezentace reformních komunistů, československá politika se však již řídila podle diktátu Moskvy. Dalším krokem k normalizaci bylo zasedání ÚV KSČ, které ve dnech 14. až 17. listopadu 1968 přijalo první soubor opatření s názvem Hlavní úkoly strany v nejbližším období.

Podstatou návrhu rezoluce měla být „reforma bez extrémů“, přičemž za extrémy se považovaly zárodky opozičních politických sil (sociální demokracie, Klub angažovaných nestraníků, K 231) a svobodná média. V Dubčekově vidění měla rezoluce ukončit období nejistoty a tápání a nastolit vnitropolitickou stabilitu. Návrh však způsobil pravý opak. Místo stability přinesl otevřený politický boj, jehož cílem bylo „odstranit to, co nejvíce znepokojuje“, tedy radikální reformátory a centristy z vrcholu mocenské pyramidy.

Už první den se do diskuze přihlásilo 138 řečníků a na návrh koordinovaně zaútočili přívrženci promoskevské menšiny uvnitř ústředního výboru. V tomto směru se zvlášť angažoval Vilém Nový, který šel přímo k jádru věci: „Do krize, která vyvrcholila srpnovým otřesem, vehnaly naši stranu, náš stát, naši společnost síly pravicové, reakční, protisocialistické a protisovětské, jimž k tomu vedení strany v polednovém vývoji poskytlo dík své slabosti a nerozhodnosti prostor a legální možnosti. A za to odpovídáme my, nikdo jiný než my, a z toho musíme vyvodit všechny důsledky zase jenom my a nikdo jiný než my.“

Tváří v tvář ostré kritice a očekávanému řečnickému maratónu se Dubček a s ním Černík a Husák sebrali a v noci 15. listopadu 1968 tajně odletěli do Varšavy, aby si návrh rezoluce nechali schválit přímo od Brežněva, který zrovna v polském hlavním městě sledoval sjezd tamních komunistů. Brežněv návrh zprvu odmítl s tím, že je to dokument „sociálnědemokratického druhu“, a požadoval podstatné úpravy. Na to Dubček a jeho kolegové přistoupili, neboť požehnání od vládce Kremlu by vyřešilo nastávající konflikt na zasedání ÚV KSČ. Do (nakonec) schválené rezoluce byly podle Brežněvova přání včleněny pasáže o trvalém boji proti „pravicovému nebezpečí“, zmínky o nutnosti důsledně plnit Moskevský protokol a o „upevňování vedoucí úlohy strany“ ve všech klíčových sektorech, včetně médií. Rezoluce se výslovně stavěla za ty „čestné soudruhy“, kteří v uplynulém období vystupovali „za otevřený internacionalistický vztah k SSSR“. Za jediné pozitivum rezoluce lze snad považovat proklamaci, že rehabilitace bývalých politických vězňů budou pokračovat. Brežněvův konečný souhlas pak přiměl rozhádané členy ÚV KSČ k tomu, aby rezoluci schválili.

Dokument z listopadového zasedání ÚV KSČ je nutné považovat za jednoznačné vítězství „obnovovatelů pořádku“. Byla prvním oficiálním normalizačním dokumentem. V mnoha bodech přímo negovala Akční program KSČ a zapírala nadějný vývoj pražského jara, zvláště pokud jde o občanská práva a svobody.

Po zveřejnění rezoluce následovala reakce občanské společnosti, jež se odmítala bez boje vzdát vydobytých práv a svobod. V jejím čele se znovu ocitli studenti, kteří 18. listopadu 1968 vyhlásili třídenní okupační stávku vysokých škol. Své požadavky zformulovali do tzv. deseti bodů, v nichž se vyslovili pro zachování Akčního programu KSČ, proti kabinetní politice a za omezení cenzury na půl roku. Dále žádali svobodu shromažďování, spolčování, vědeckého bádání a kulturní tvorby a trvali na odchodu nedůvěryhodných politiků. Jelikož vystoupili na obranu celospolečenských a nikoli jen úzce stavovských zájmů, podpořili je mnohé sociální skupiny. Solidárně se ke stávce postavili učitelé, středoškoláci a mimořádný význam měla podpora dělníků. Vláda nakonec proti studentům nezasáhla, protože stávka proběhla pokojně a důstojně. Přestože znovu sjednotila široké vrstvy občanské společnosti, neměla kladný výsledek - ani jeden z požadavků nebyl splněn. Ke slovu se naopak stále více a více dostávaly síly, které s pomocí Kremlu zvítězily na listopadovém zasedání ÚV KSČ a které v Československu obnovovaly totalitní režim sovětského typu.

Prameny: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1434188-hlavni-ukoly-strany-prvni-normalizacni-dokumenty-po-invazi 

http://abicko.avcr.cz/2008/11/03/

Foto: Jakoubě Bohumil