Propaganda a Měsíc knihy

Na důležitost knihy ve společnosti se ve zvýšené míře odkazovalo zejména v padesátých letech, často se tak dělo s citáty z klasiků marxismu-leninismu a Maxima Gorkého. Vyzdvihovaly se české úspěchy, kterých na mezinárodních soutěžích dosahovaly dětské knihy, a to hlavně díky grafické úrovni. V roce 1955 byl poprvé zaveden březen jako Měsíc knihy.

Vznik celé akce popisuje tehdejší okresní knihovnický inspektor Oldřich Kapsa, který působil v letech 1948 a 1949 jako vedoucí jablonecké městské knihovny, v časopise Čtenář těmito slovy: „Jedním ze základních opatření k zlepšení propagace knihy má být zvláštní akce, na níž se dohodlo ministerstvo kultury se Svazem československých spisovatelů, nakladatelstvími, knižním obchodem, masovými organizacemi, zvláště se zástupci Revolučního odborového hnutí, Československého svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství a dalšími složkami. Po prostudování zkušeností ze Sovětského svazu a některých lidově demokratických zemí, zvláště Polska, bylo rozhodnuto, že bude každoročně jeden měsíc věnován nejširší propagaci knihy. Měsíc březen byl vyhlášen za Měsíc knihy.“

K běžné rétorice té doby patřilo srovnávání s dobou meziválečnou. V ní knihy vycházely v malých nákladech, to znamenalo i méně knih na jednoho obyvatele, kniha tak byla jen pro někoho, byla zdrojem zábavy a rozptýlení, nyní, po válce, se jednalo o snahu pomoci pracujícímu člověku v jeho práci, kniha byla pro všechny a především pro poučení a „získání politických vědomostí a  pomocníkem v hledání lepších, pokrokovějších metod práce“. Tvrdilo se, že v nové době má čtenář ke knize daleko blíže než předtím, i pokud jde o možnosti nabývání. Za tím účelem byla zřizována knihkupectví také ve velkých továrnách. Knihkupec zde často působil nejenom jako obchodník, ale i jako tzv. literární důvěrník, který v provozech či závodních jídelnách pořádal výstavky, lepil plakáty či organizoval akce „Za každou výplatu či zálohu 1 knihu“. Dalšími literárními důvěrníky se mohli stát také odboráři, učitelé či knihovníci.

V šedesátých letech se naplno ukázalo, že tento model šíření knih nefunguje a představa „nového čtenáře“ se nenaplnila. Zájem o beletristické a odborné knihy byl u venkovských čtenářů v poměru 8:1, průměrné náklady knih sice stoupaly, ale stejně tak narůstaly skladové zásoby, v nichž se hromadila zejména ideologicko-propagandistická literatura. Jako nevhodná se ukázala i tzv. resortizace, tj. monopoly nakladatelů na určitý druh literatury. V dětské literatuře se začalo volat po častějším vydávání klasických pohádek a po dílech z první republiky, zejména pak po Hájově Kájovi Maříkovi. Byly vznášeny požadavky na nová vydání některých edičních řad z meziválečné doby (ELK, Symposion, F. Borový) a konstatovalo se, že „ediční politika pokulhává za svobodnější a promyšlenou slovenskou vydavatelskou praxí“, zejména ve sféře překladů.

Propagátoři použili Měsíc knihy jako nástroj osvěty. Kladli za cíl, aby se knihy dostaly do všech domácností a do povědomí co největšího počtu lidí. Tuto ideologii používali v praxi na takzvaných „ideologicky rostoucích" skupinách jako byla mládež, zemědělci a dělníci. Ti měli být přetvořeni na dokonale uvědomělé soudruhy, bezmezně oddané socialistickému režimu.

I přesto, že Měsíc knihy působil jako komunistická doktrína, měly knihovny a knihkupectví vedoucí slovo a pořádaly nejrůznější akce, besedy či večery poezie. Paradoxně do toho prsty tehdejší politiky nijak zásadně nezasahovaly a jejich záměr, přinést knižní osvětu, se pomalu začal naplňovat. Podle metodických pokynů se pořádaly soutěže, jako například Budujeme vzornou lidovou knihovnu, nebo ve spolupráci se základními školami soutěž Celá třída čte. I přes zjevný propagandistický charakter všech akcí mohly mít pro čtenáře v zapadlých koutech Československa velký význam. Díky vybudování řady knihoven na místech, kde do té doby neexistovaly veřejné instituce podobného charakteru, se mnoha lidem otevřela cesta k literatuře. Kromě toho ideologické pokyny a do éteru pronášené proklamace nebyly v mnoha případech převáděny do praxe. Svou osobní zkušenost popisuje v krátkém rozhovoru dlouholetá knihovnice paní Marie Deuserová, která v knihovně prožila padesát let svého života. „To víte, že to bylo řízeno ideologií, musely se podávat hlášení, ale bylo to spíš formální. Vykázali jsme nějakou činnost, ale do konkrétních akcí nám nikdo nezasahoval. Sami jsme si pořádali večery poezie a například ve spolupráci se Svazem československých spisovatelů čtenářské besedy. A to víte, že čtenáři byli rádi, že se něco organizuje. Díky Měsíci knihy se o knihách víc mluvilo a díky tomu se k nám do knihovny dostali lidé, kteří by si k nám jinak cestu určitě nenašli.“

Zdroj:

Šimeček, Zdeněk – Trávníček, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. 1. vyd.

Praha: Academia, 2014. S. 336-338. ISBN 978-80-200-2404-6

https://eurozpravy.cz/kultura/literatura/147597-brezen-mesic-knihy-kde-se-vzal-a-jak-je-tomu-dnes/

https://casopis.hostbrno.cz/archiv/2007/3-2007/je-brezen-jeste-mesicem-knihy