Proces s hudební skupinou Plastic People of the Universe

V polovině sedmdesátých let snaha o kriminalizaci „neorganizovaných hudebních skupin“ vyvrcholila zatýkáním a následně i zmanipulovaným soudním procesem, ve kterém byli členové skupiny Plastic People of the Universe obviněni z pobuřování a šíření vulgárních textů. Ačkoli obhajoba dokazovala, že texty nejsou vulgární, případně, že vulgarismy používali ve svých dílech i Lenin a další komunističtí politici či umělci, byli členové skupiny odsouzeni k nepodmíněným trestům vězení. Tento nespravedlivý rozsudek sjednotil českou opozici, která později žádala respektování občanských svobod v prohlášení Charta 77.

Skupinu Plastic People vytvořili v září 1968 čtyři dospívající mladíci z pražského Břevnova a jejím skutečným spiritus agents byl tehdy sedmnáctiletý basový kytarista a zpěvák Milan Hlavsa. Úspěchu dosáhli už v květnu 1969, kdy získali cenu pražského Beatsalonu. Na počátku sedmdesátých let hrála kapela převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začala přibývat produkce vlastní. Skupině však nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy Muž bez uší, Vožralej jak slíva, Do lesíčka na čekanou, Trouble every day a Ach to státu hanobení.

Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od následujícího roku hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, koncert byl ale Veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Následovalo mnoho soudních i mimosoudních postihů fanoušků. Kapela tentokrát ještě postižena nebyla.

O dva roky později tomu už ale bylo jinak. Členové kapely byli zatčeni a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu postaveni před soud za údajné výtržnictví. Většina byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, nicméně saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na konci roku 1976 vzešla iniciativa Charta 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu.

Václav Havel tehdy na události reagoval svým fejetonem Proces. Na Západě proběhla kampaň za osvobození odsouzených, na čemž měl lví podíl právě Havel. Hlasitě reagovala také Svobodná Evropa, svoji nevoli dali v médiích najevo také v Rakousku, Španělsku, Velké Británii, NSR a mnoha dalších zemích. Na tyto ohlasy samozřejmě zpětně reagoval establishment svými tendenčními články: "Ti, kteří byli odsouzeni, po několik let vystupovali jako členové beatových skupin s názvem Plastic People of the Universe a DG 307. Avšak to, co provozovali, snad ani nejtolerantnější člověk nemůže nazvat uměním. Stud i zákon nám brání, abychom byť na ukázku uveřejnili alespoň jeden z textů jejich písní. Řekneme-li, že jsou vulgární, je to slabý výraz. Jsou sprosté, oplzlé. [...] Většině našich lidí, kteří mají rádi kulturu a umění, kteří mají rádi hudbu, i většině našich mladých ctitelů beatové muziky, jsou přirozeně jména odsouzených zcela neznámá. To však nezabránilo západním sdělovacím prostředkům, aby z nich neudělali málem představitele našeho umění a prezentovali je svým čtenářům jako" oběti" politického systému, jako mučedníky kultury. Před okresním soudem však nebyli souzeni a odsouzeni ani za umění, ani za politiku, ale za výtržnictví. [ . .] Vždyť co ví západoněmecký, francouzský, americký, italský či anglický čtenář o jakémsi Jirousovi, Karáskovi, Brabencovi, Zajíčkovi?“

Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli skladby 100 bodů a Dopis Magorovi. První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře Františka Vaněčka, ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. Dopis Magorovi byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely Jirouse, který byl opakovaně zatýkán a vězněn.

Díky Chartě 77 se proměnily běžné představy o tom, co je opozice. Pro své první signatáře byla intelektuálním zemětřesením, otřásla světem opoziční činnosti, která se teprve teď seskupila do podoby, jíž se říkalo disent. 

Prameny:

Bolton, Jonathan. Svět disentu. Praha: Academia, 2015. 478 s. ISBN 978-80-200-2462-6

Kleinová, Nikola. Proces s hudební skupinou „The Plastic People of the Universe“ a vznik Charty 77. Praha, 2010. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Pedagogická fakulta. Katedra dějin a didaktika dějepisu.