Presidentův vězeň

Lidé ho znali z televizního vysílání během srpna 1968 i jako moderátora oblíbených pořadů s Janem Werichem. Spisovatel, publicista, scenárista a dramaturg Vladimír Škutina byl ale složitější osobností.

Už na začátku kariéry měl problémy. Odchod z Filmové akademie múzických umění v roce 1953, kde studoval dramaturgii, byl spíše vyhazovem. Od roku 1953 byl externím scenáristou Československé televize. V témže roce se podílel na přípravě prvního televizního Silvestra.

V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor psychologie. Coby spisovatel a dramatik na volné noze se dostal na přelomu let 1962 a 1963 do vězení za údajnou urážku hlavy státu. Ve své knize "Presidentův vězeň" popisuje: "Myslím, že v době, kdy přepadové komando opouštělo můj zdevastovaný byt, já už příčinu zatčení znal – snižování vážnosti presidenta republiky, podle paragrafu 103. Řekl jsem prý, že president republiky Antonín Novotný je vůl."

V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize v Praze. Pokud ho náhodou do roku 1968 někdo neznal, tak po seriálu rozhovorů s Janem Werichem "Co tomu říkáte, pane Werich?" se stal hvězdou.

Když se 21. srpna 1968 pokusily okupační armády televizní vysílání umlčet, stěhovalo se provizorní studio po Praze a Škutina v těchto dnech „neslezl z obrazovky“, jak později sám řekl. Za vtípky na adresu okupantů zaplatil dalším vězením. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení státu světové socialistické soustavy byl v roce 1969 zatčen a odsouzen. V knize píše: "Dne 16. dubna 1969 hřímal Vasil Bilak na zasedání ÚV KSČ: 'Všemi prostředky – podtrhuji – všemi prostředky musíme vyhladit z našeho socialistického společenství ŠVEJKIÁDY a ŠKUTINIÁDY'. A pak v srpnu 1969 dr. Gustav Husák z televizní obrazovky vyhrožoval: 'A z hrušky dolů, pán Škutina!' Takže jsem se hned na to stal presidentovým vězněm podruhé. Tentokrát na pět let." Z vězení vyšel v květnu 1974, tři roky pak měl zakázáno pracovat ve sdělovacích prostředcích.

Ve vězení ale došlo ke zlomu. V listopadu 1972 pod tlakem podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Motivace byla jasná, chtěl domů, kde na něj čekala manželka a jedenáctiletá dcera, odloučením od rodiny trpěl. Návrat domů vyměnil za hlášení o lidech, kteří Státní bezpečnost zajímali – o Petru Uhlovi, Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi a dalších. Přesto se snažil hrát se Státní bezpečností jakousi hru: některé informace jí předával, jiné zatajil. Otevřeně navíc dával najevo nesouhlas s normalizací. Dlouhá léta nemohl sehnat práci a žil z platu manželky. V roce 1977 sice připojil svůj podpis pod Chartu 77, z některých dokumentů Státní bezpečnosti ale vyplývá, že se tak možná stalo na její pokyn, aby více pronikl do prostředí chartistů.

Vystřídal různá dělnická zaměstnání. Protože nemohl najít uplatnění ve svém oboru, odešel v prosinci 1978 legálně do Švýcarska. I tady zůstal obkroužen agenty, kteří o něm do Prahy podávali hlášení. Živil se jako spisovatel a dramatik. Zde také vznikly jeho knihy „Svět jako kulička“ a „Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů“. Zahájil spolupráci s českými redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, stal se šéfredaktorem časopisu "Reportér".

Od února 1990 jezdil pravidelně do Československa a byl vtipným glosátorem domácích událostí. Dokonce se politicky angažoval a před prvními svobodnými volbami v roce 1990 se stal jedním z lídrů Československé strany socialistické. Jenže v říjnu 1992 napsaly noviny o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Škutina se nejprve u soudu domáhal omluvy a odškodnění ve výši dvou milionů korun. V lednu 1993 vzal ale žalobu zpět a až na výjimky se téměř stáhl z médií. Zemřel v srpnu 1995.

Zdroj: 

https://plus.rozhlas.cz/vladimir-skutina-mrzi-me-par-veci-6512906  

Škutina, Vladimír. Presidentův vězeň. 2. vyd. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990. 78 s. ISBN 80-7057-017-2