Orgány státní moci v 60. letech

Hospodářská krize a totální krach 3. pětiletky přivedly stát na okraj propasti a československá ekonomika se dostala do stavu trvalého ochromení. Určité změny se projevily i v mocenskopolitickém systému. Zesílila politická aktivita parlamentu, který byl doposud pouhou stafáží komunistickému vedení. Na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ z 12. května 1964 se pořadí obrátilo – komunisté nadále schvalovali pouze politické zásady významných zákonů, konečnou podobu těchto návrhů však schvalovala vláda a parlament. Kontrolní funkce parlamentu tak byla posílena.

Skončilo období poslušného schvalování vládních návrhů zákonů. Novým jevem se staly dosud nevídané rozpory poslanců a komunistického vedení. Docházelo k tzv. "stranické neposlušnosti".

Vzniklo deset krajů se sto osmi okresy jako ekonomicky silnými celky. V jejich kompetenci bylo školství, kulturní instituce, zdravotnictví a místní hospodářství. Od poloviny šedesátých let v souvislosti s postupující ekonomickou reformou sílily požadavky na rozšíření pravomocí národních výborů. Zákony z roku 1967 tyto požadavky akceptovaly. Národní výbory definovaly jako státní orgány samosprávního charakteru a rozšiřovaly jejich pravomoce. Volební lístky do obecních zastupitelstev měly nyní obsahovat více kandidátů než bylo míst v zastupitelstvu.

Pozice vlády se zkomplikovala a vzrostlo napětí mezi ní a komunistickým vedením. To mohlo vládu  libovolně měnit. Vláda nevykonávala plně své ústavní funkce, armádu i bezpečnost přímo řídily orgány KSČ. Zodpovědnost za neúspěchy však byla přesouvána na ní, což bylo důvodem častých personálních změn. Tak se postupně na místa ministrů-funkcionářů dostali ministři-odborníci. Ti často kritizovali stranické vedení a dostávali se s ním do častých konfliktů. S růstem státního aparátu sílila kritika byrokratismu. Na druhé straně právě zde byla zvlášť patrná generační výměna. Do úřadů nastupovali středoškoláci a vysokoškoláci méně zatížení třídní ideologii.

S velkými problémy se také potýkala armáda. V jejich řadách se projevovala značná nespokojenost. Její příčinou byl hluboký rozpor mezi nároky armády a možnostmi státu a také způsob jejího řízení. Armáda jako složka Varšavské smlouvy byla zcela pod vlivem sovětských velmocenských zájmů. Z tohoto důvodu rostly výdaje na armádu díky její početnosti a druhu výzbroje. Neúměrně vysoké stavy armády zatěžovaly státní pokladnu.

Složitým vývojem prošla také Státní bezpečnost. Jejím postavení otřáslo uvěznění ministra vnitra Baráka v roce 1962, rehabilitace odsouzených komunistů v politických procesech padesátých let a s tím spojené propuštění funkcionářů, kteří se v padesátých letech nejvíce angažovali. Na druhé straně se počet jejích příslušníků razantně zvýšil, v roce 1967 pracovalo u StB přes osm tisíc zaměstnanců.

Společenské změny se nevyhnuly ani justici. Velká část občanů trpěla ztrátou právní jistoty. Příčinou byla nízká kvalifikace soudců a právníků (absolventi tzv. "dělnických přípravek"), nezajištěná ochrana zájmů občanů proti svévoli úřadů atd. Od roku 1963 byla mezi odborníky rozvíjena diskuse o postavení soudů a soudců. V ní byla požadována nezávislost soudů, nesesaditelnost soudců, zrušení dozoru ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu, obnova správního soudnictví a Ústavního soudu. Toto úsilí však naráželo na odpor vládnoucích představitelů. Přesto se podařilo některé požadavky prosadit a justice přestávala být nástrojem moci a bezvýhradné opory režimu.

Zdroj: http://www.totalita.cz/60/60_04.php