Normalizace a katolická církev

Prověrky a masivní čistky, které brzy po srpnové ozbrojené agresi v roce 1968 postihly v rámci tzv. normalizace velkou část naší společnosti, musely logicky nějakým způsobem zasáhnout i katolickou církev. Těžko hledat pro komunistický režim příznačnějšího protivníka, než jakým byla právě katolická církev. Vychytralý režim neútočil přitom na podstatu víry samotné, ale promyšlenou a cílenou propagandou likvidoval a očerňoval její čelní představitele. Ve vykonstruovaných procesech udělali komunisté z farářů špiony a kolaboranty, mučili je a dokonce i popravovali, zavírali kláštery, zakazovali semináře.

Asi nejvýraznějším počátečním projevem potírání církve v komunistickém Československu byl takzvaný čihošťský zázrak a následné umučení faráře Toufara. Dodnes není jasné, co přesně se stalo. Na oltáři se pohnul křížek, který údajně nějakou dobu zůstal stát nakloněný. Verze z roku 1968 se klonily k provokaci, dodnes ale nikdo jasně nevysvětlil, jak by to technicky fungovalo. Důležitější ovšem je, jaké to mělo následky. Ty svědčí pro provokaci, protože po tomto zázraku následovaly kroky, které se komunistické církevní politice velmi hodily. Následovalo zatčení faráře Toufara a jeho smrt, kdy nepřežil mučení. Komunisté už ale měli vytvořený materiál pro další perzekuci církve skrze obvinění církevních, zvláště řádových představitelů s odůvodněním, že tento falešný zázrak zkonstruovali.

Už v říjnu roku 1949 byla připravována opatření, která směřovala k tomu, aby církev byla plně podřízena státnímu vlivu. Vznikl Státní úřad pro věci církevní jako nástroj komunistické politiky k represím proti katolické církvi. Ještě v padesátých letech bylo u nás přibližně sedmdesát procent komunistů, kteří se hlásili k církvi. Byli to lidé pokřtění, kteří prošli náboženskou výchovou ve škole. Síla katolické církve v Československu měla tradici, navazovala na něco, co nešlo vymazat ze dne na den. Proto akce proti ní byly nejtvrdší a nejdůslednější. Na začátku bylo pro komunisty podstatné církev rozdělit - odseknout hierarchii od věřících, „ukázat“, komu lidé věřili v rámci církevní hierarchie, jací to byli zrádci.

První na řadu přišly mužské kláštery (Akce „K“ v dubnu 1950), potom následovaly hned v srpnu ženské. Kláštery byly pro režim tajemným místem, kam nemohl proniknout, takže z pohledu mocenského zápasu bylo nutné je zlikvidovat, protože nebylo možné s nimi nijak spolupracovat. Komunistický režim si docela dobře uvědomoval, kde je jádro církve a význam biskupů. Proto první věc, kterou udělal, byla, že zlikvidoval biskupy a na jejich místa do čela diecézí umístil vybrané kněze, kteří byli ovladatelní. Navíc tím chtěli zničit vztah kněží k vedení diecéze. Jako druhý krok zrušili semináře, místa, kde byli vzděláváni a formováni kněží, a zřídili státní semináře bez souhlasu z Říma. Komunisté nedělali otevřené a veřejné pronásledování církve, věděli, že kdyby církev zahnali do katakomb, neměli by o ní přehled. Nechali církev veřejně působit, ale výrazně ji omezili.

Pak přišly v roce 1951 Babice, událost, které souvisela s vraždou tří funkcionářů MNV v Babicích na Třebíčsku. Podle Státní bezpečnosti ji provedla protistátní skupina řízená ze zahraničí. Tato vražda pak byla záminkou pro likvidaci a diskreditaci především rolníků a kněží. Byly zatčeny desítky lidí, kteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k vysokým trestům včetně trestů smrti. Na seznamu obětí byli i tři katoličtí kněží. Případ Babice souvisí nejen s likvidací katolické církve, ale i s kolektivizací zemědělství. Šlo tedy o to zabít dvě mouchy jednou ranou - ukázat, že církev je na straně vrahů, a zlomit odpor rolníků ke vstupu do JZD.

V šedesátých letech se mnohé uvolňovalo, ale vůči církvi nikoliv. Jako poslední z vězení odcházeli práve kněží, a to až 8. května 1968 na nátlak světové veřejnosti.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1430149-cirkev-pronasledovana

https://hlidacipes.org/cirkev-za-normalizace-kontrola-byla-slozita-ale-pomocnici-se-i-tady-nasli/

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADpad_Babice