- Pink Floyd Acoustic DuoZahajovací koncert cykluvíce
- Rekreace za ROHem - putovní Putovní panelová výstavavíce
- Bratříčku zavírej vrátka - 50 letKoncert k výročí vydání legendární deskyvíce
- Rekreace za ROHem Výstava v kostele sv.Annyvíce
- POKÁČKoncert při příležitosti zahájení výstavyvíce
- Výroční koncert k 17. listopaduZávěrečný koncert k výročí sametové revolucevíce
Nepřítel režimu číslo jedna
Pavlu Tigridovi se dostalo té cti, že od počátku padesátých do konce osmdesátých let zosobňoval „zločinnou emigraci“ a její „nekalé rejdy“. Svou pověst si vysloužil především jako vydavatel Svědectví, nejvlivnějšího exilového časopisu.
Narodil se v Praze v roce 1917 jako Pavel Schönfeld. Pocházel z židovské rodiny, která byla spřízněna se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Od mládí ho to táhlo k divadlu a novinařině. Jako velká část tehdejší mladé generace tíhl politicky ke komunizující levici: „V první republice jako student kdo nestál nalevo, byl buď vůl, nebo nebyl mladý, nástup fašismu mladé nalevo tlačil,“ řekl k tomu později s odstupem šedesáti let.
Před nacisty se Pavlu Tigridovi – jméno, které po válce přijal za vlastní, vzniklo z novinového pseudonymu – podařilo uniknout na poslední chvíli, a to kuriózním způsobem. S přítelem Josefem Schwarzem-Červinkou projeli na konci března 1939, tedy již po obsazení českých zemí, na malém motocyklu přes Německo do Nizozemska. „Když jsme s Pavlem projížděli Německem, tvářili jsme se, jak jen to šlo, árijsky a v Lipsku jsme dokonce přespali v hotelu, který měl u vchodu varovnou ceduli Nur für Arien!,“ vzpomínal na dobrodružnou cestu Josef Schwarz-Červinka ve svých pamětech. V Anglii se Tigrid živil nejprve jako číšník, později se stal redaktorem BBC.
Po návratu do Prahy v roce 1945 působil nějaký čas na ministerstvu zahraničních věcí. Odtud byl ovšem brzy vyhozen pro své aktivity v tisku. Týdeníky Obzory a Vývoj, které řídil, v mnoha věcech překračovaly dobová politická tabu a jejich šéfredaktor se stal pro komunisty jedním z největších nepřátel. Zatykač na něj vydala Státní bezpečnost již 23. února 1948. Tigrid měl ale štěstí – tak jako mnohokrát v životě. Od 19. února byl na služební cestě v britské zóně v Německu. Přestože patřil k elitě poúnorových exulantů, musel se v zahraničí zpočátku dost protloukat. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let spolupracoval na přípravě rozhlasového vysílání za železnou oponu. Od května 1951, kdy československá redakce Svobodné Evropy zahájila pravidelné vysílání, se stal šéfem její mnichovské pobočky. Pro neshody s vedením v New Yorku, jmenovitě Ferdinandem Peroutkou, však musel již na konci roku 1952 odejít. Odstěhoval se s manželkou do Spojených států a několik let se živil jako číšník v irském baru v Brooklynu. Zároveň studoval, psal komentáře a články pro Hlas Ameriky i exilová periodika.
Časopis Svědectví založil na pozadí generačního sporu, který vedli mnozí mladší exulanti se „zasloužilými“ politiky, které si Američané pěstovali v Radě svobodného Československa. Ferdinand Peroutka – jeden ze „zasloužilých“ – publikoval v únoru 1956 v Československých novinách článek, v němž kritizoval mladé za nedostatečnou aktivitu. Z ostré odpovědi Pavla Tigrida v Newyorských listech jsou znát staré nevyřízené účty. Politiku Rady svobodného Československa charakterizoval jako „politický kocourkov a intelektuální rozpad“, Peroutku pak za představitele „akreditované zastaralosti“.
Tigridova strategie počítala s tím, že je třeba hledat mezi komunisty partnery k dialogu, ovlivňovat je a podporovat všechny jejich reformní snahy, které by vedly k větší nezávislosti na Moskvě a liberalizaci režimu. Tento koncept byl na svou dobu velmi převratný, o čemž svědčilo, že ho nepochopila ani část první redakční rady Svědectví. V roce 1960 přesídlil i se Svědectvím do Paříže.
Pro pražský režim se stal díky svému časopisu nejnebezpečnějším exulantem. Režimu vadily především úniky důvěrných materiálů z ústředního výboru, které Svědectví přetiskovalo. Hon Státní bezpečnosti na „Tigridovy agenty“ vyvrcholil v srpnu 1966 zatčením spisovatele Jana Beneše, který se v pražských literárních kruzích příliš netajil tím, že pro Svědectví píše, a jenž do Paříže také poslal důvěrný materiál o procesech padesátých let, který ukradl tehdejšímu šéfideologovi strany Hendrychovi v čekárně u krejčího. Beneš byl v červenci 1967 odsouzen na pět let a Pavel Tigrid v nepřítomnosti dokonce na čtrnáct.
V šedesátých letech Tigridova koncepce diskusí s komunisty dobře fungovala a mezi reformisty Pražského jara byl nejeden čtenářem Svědectví. Přestože Tigrid sám v roce 1968 vydávání Svědectví pozastavil, aby nemohlo být zneužíváno na politické scéně v Československu, normalizační propaganda jej vydávala téměř za ideového otce Pražského jara. Sovětská invaze a následná normalizace nicméně znamenaly konec všech reformních snah. Od roku 1969 je na Svědectví náhle vidět, že pokud je možno s někým diskutovat, pak to nejsou komunisté u moci, ale maximálně bývalí reformátoři, kteří v té době houfně směřovali do exilu za těmi, kteří byli vyhnáni o dvacet let dříve.
Nový rozmach Svědectví nastal ve druhé polovině sedmdesátých let. Tigrid dal své periodikum plně do služeb domácího disentu, dvě čísla Svědectví byla dokonce kompletně redigovaná v Praze. Ještě na konci roku 1987 nicméně předpokládal, že „reálný socialismus“ vydrží v sovětských satelitech dalších třicet let. Byl to asi nejšťastnější omyl jeho života. V prosinci 1989 se vrátil do Prahy, aby se stal poradcem prezidenta Havla, v letech 1994–96 pak ministrem kultury.
Přestože Svědectví po listopadu 1989 zaniklo, Tigrid novinařinu na hřebíček nepověsil. Publikoval v různých denících a v rádiu pronesl mnoho komentářů k aktuálnímu dění. Zemřel 31. srpna 2003 ve svém domě v Héricy jižně od Paříže. Pohřben byl na místním hřbitově.