Národní pouť na Velehradě

Národní pouť na Velehradě v roce 1985 byla jednou z největších československých poutí a protikomunistických demonstrací během trvání komunistického režimu. Oslav 1 100. výročí úmrtí sv. Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice se zúčastnilo sto až dvě stě padesát tisíc lidí, kteří vyhnali skandováním a pískotem z řečnické tribuny ministra kultury a hlasitě vyjádřili požadavek na náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže.

Stát od počátku plánoval jednak omezit účast věřících obstrukcemi, jednak administrativně omezit průběh pouti a využít ji pro vlastní politické účely. Zásadní ránu jeho přípravě ovšem přinesl fakt, že přísně tajný dokument se seznamem opatření unikl na veřejnost a byl rozšířen samizdatem jak mezi věřícími, tak u tiskových agentur v zahraničí. Ministr Milan Klusák sice v reakci na protest kardinála Tomáška pravost dokumentu popřel, nicméně konání státních orgánů prokazovalo poměrně přesvědčivě opak. Opatření státu sice byla z velké většiny i tak provedena, nicméně jejich výsledky zůstaly v mnoha aspektech hluboko za očekáváním.

Vláda odmítla povolit návštěvu papeže, který vyjádřil touhu Československo navštívit, namísto toho povolila příjezd státního sekretáře Casaroliho. Státní moc pronásledovala katolické aktivisty, kteří iniciovali petici za povolení papežovy návštěvy, zakázala návštěvy dalších zahraničních biskupů. Pouti předcházelo rozsáhlé zatýkání a zastrašování katolických věřících.  Státní moc přijala opatření, jak zabránit vystoupení neloajálních duchovních, včetně kardinála Tomáška, kterému byl upřen vlastní projev. Termín pouti byl pečlivě utajován, neinformovaly o něm ani Katolické noviny. Byla vytvořena komise, aby se ujala režie slavnosti ve snaze zamlčet její náboženský charakter, měla za úkol ji prezentovat jako mírové shromáždění v duchu oficiální politiky. Policejní aparát vyhlásil mimořádná bezpečnostní opatření pro omezení účasti poutníků. Cestovní kanceláře na poslední chvíli a bez udání důvodů zrušily všechny objednané cesty na Velehrad, dokonce i některé pravidelné linky byly potají odkloněny. V předvečer poutě se na Velehrad stahovali milicionáři z celé republiky. StB měla zvýšenou pohotovost a přijely i pohotovostní útvary rychlého nasazení se psy. Velehrad byl obklopen několika soustřednými kruhy policejních uzávěr, aby bylo odrazeno co nejvíce návštěvníků.

V sobotu 5. července odpoledne se začali poutníci scházet na Velehradě na ohlášené neformální setkání, večer po bohoslužbě pak byli vytlačeni z baziliky, pokojně se usadili kolem ní a na sousední louce. Místní rozhlas věřící neustále vyzýval, aby opustili nejen okolí baziliky, ale i celý Velehrad, a odešli pryč. Pohnulo se však jen pár stovek lidí, zbytek čekal, co se bude dít. Kolem půlnoci dozněly emoce, i zpěv už byl nesen v jiném než bojovém tónu, ve skupinkách zněly kytary, modlitby, meditace… Kardinál Tomášek trávil čas na setkání vatikánské a vládní delegace v Gottwaldově. Když se dověděl o protiopatřeních státní správy a StB, chtěl na Velehrad přijet, ale nebylo mu to umožněno. Poutníkům alespoň vzkázal, ať okolí baziliky neopouštějí, ať jsou stateční a v tichosti se modlí.

V neděli na dopolední mši svatou se sešlo podle oficiálních dokumentů sto tisíc věřících, zatímco neoficiální odhady poutníků ukazují až na dvě stě tisíc. Mocenské orgány byly zaskočeny hojnou – podle oficiálních odhadů až šedesátiprocentní – účastí mladých lidí do dvaceti pěti let. Kardinál Tomášek a ministr Klusák přijeli na Velehrad až ráno. Na faře se tvrdě střetli a kardinál ministra žádal, aby státní správa do průběhu oslav nezasahovala, ale byl odmítnut. Také Casaroli byl upozorněn na vážnost situace. Později se kardinálu Tomáškovi svěřil, že až na Velehradě poznal, v jak těžké situaci se církev v Československu nachází.

Slavnost zahájil předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Lapčík. Již jeho první slova: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ vyvolala nesouhlasný pískot. Nedbaje bouřlivých výbuchů nesouhlasu četl monotónně dál. Ministr kultury Klusák se snažil více improvizovat a vypouštěl ze svého projevu kontroverznější pasáže, na začátku apeloval na národní cítění a odděloval mravní a kulturní hodnoty od křesťanské víry. Co mu však zástup věřících nemohl odpustit nejvíce bylo to, že nedokázal v souvislosti s Metodějem vyslovit slovo „svatý“. Při jeho proslovu došlo několikrát ke konfrontaci s davem a ke konci už byl zjevný „jeho vztek, nervozita a zmatek“, který byl patrný i na televizních záběrech z pouti, které byly doplněné četbou jeho oficiálního projevu a vděčným potleskem na „správných“ místech. Projevy obou těchto pánů se neobešly bez pískotu a skandování hesel o potřebě skutečné náboženské svobody.

Dále promluvil kardinál Tomášek, kterému bylo dovoleno jen přečíst pozdravný list od papeže. Jeho slova byla doprovázena jásotem a potleskem. Podpora a úcta věřících byly hmatatelné. Uvedl kardinála Casaroliho, vřele přijatého poutníky, a sloužil mši svatou střídavě v obou národních jazycích a s ním koncelebrovali biskupové. Ranou pro režim bylo viditelné prožívání bohoslužby, zjevná úcta ke kardinálu Tomáškovi a opakované výzvy k návštěvě papeže.

Z těchto událostí byla státní správa zaskočena, byť se to snažila skrýt např. podhodnocením počtu účastníků. Z interních materiálů vyplývá, že nepříjemným překvapením pro ni byla vysoká účast mládeže a její odvaha. V materiálu se pozastavuje nad vlastní neschopností s davem manipulovat a nad neúspěchem koncepce mírové slavnosti. Z organizace akce byla tradičně obviněna nelegální církev, Charta 77 a „zahraniční ideo-diverzní centra “. Dalším krokem, v duchu této interpretace logickým, bylo odhalit a potrestat organizátory a zabránit opakování. Z akce byl zpracován rozsáhlý videozáznam a fotodokumentace, jejichž vyhodnocování zabralo aparátu až půl roku. K represím tedy režim přistoupil až v lednu 1986. Zastrašující policejní výslechy absolvovaly desítky mladých lidí, od kterých si moc slibovala odhalení organizátorů. StB současně s tím rozjela akci s názvem POUTĚ, zaměřenou proti tradičním náboženským poutím. Její preventivní a kontrolní opatření znamenaly, že na velehradskou pouť 1986 přišlo asi jenom šest tisíc poutníků, z toho dvacet procent mládeže. Nicméně slovenská StB takových úspěchů nedosáhla a poutí v Levoči, Šaštíně a jinde se tradičně zúčastnilo mnoho věřících.

Zdroj:  http://www.katopedia.cz/index.php?title=N%C3%A1rodn%C3%AD_pou%C5%A5_na_Velehrad%C4%9B_(1985)

https://www.getsemany.cz/node/504