Měnová reforma

Před šedesáti šesti lety, 1. června 1953, spustili komunisté měnovou reformu. Za pomoci sovětských poradců ji připravovali od podzimu roku 1952. Obyvatelé Československa tak přišli během jediného dne o své úspory, často celoživotní.

Měnová reforma měla odstranit rozpor mezi rostoucí kupní silou obyvatelstva a nedostatkem spotřebního zboží na trhu. „Hlavní účel reformy spočíval ve zrušení doposud trvajícího válečného přídělového systému zásobování obyvatelstva,“ vysvětluje historik Jakub Šlouf z Ústavu pro studium totalitních režimů. Komunisté se však báli, že by lidé za peníze, které po válce naspořili, vykoupili veškeré zboží a distribuční síť by se zhroutila. „Reforma na jedné straně radikálně a velmi necitlivě zredukovala peněžní prostředky a úspory obyvatelstva, v podstatě došlo ke ‚krádeži‘ jeho úspor. Na druhé straně sladila možnosti nabídky trhu s oběhem peněz,“ říká historik Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR.

Důvodem peněžní reformy byla také totální transformace ekonomiky na socialistický sovětský systém. Nové orientaci muselo odpovídat řízení peněžního oběhu, které nemohlo převzít nic z dřívějšího systému.

Reforma zasáhla všechny vrstvy obyvatelstva, nejen bývalou buržoazii, ale také drobné střadatele včetně dosavadní opory režimu – proletariátu. Její vyhlášení vyvolalo ve společnosti šok. Setkala se se silným odporem dělnictva a s nesouhlasem dokonce i uvnitř vládnoucí strany. Následovaly stávky téměř ve sto třiceti závodech po celé zemi. Často je organizovali komunističtí či odboroví funkcionáři. Vládnoucí moc na ně reagovala tvrdými represemi. Na protestních shromážděních zaznívala vedle požadavků na zmírnění reformy také hesla požadující pád vlády. Symbolem protestů se stala plzeňská revolta, které se zúčastnilo kolem dvaceti tisíc lidí. Protesty byly potlačeny až po povolání posil z jiných regionů. A plzeňský soud následně poslal do vězení 331 osob, mnohdy až na několik let.

Společnost reformu celkově nepřijala, vedoucí komunisté se v očích veřejnosti i členské základny značně zdiskreditovali. Za to mohlo hlavně chování strany těsně před reformou. Komunisté ji tajili a opakovaně ujišťovali, že nic takového nehrozí. V polovině května propukla celostátní nákupní horečka, při níž lidé během několika dnů v panice vykoupili veškeré zboží. Vedení KSČ vyzývalo komunisty, aby nenakupovali. Reforma tak nejvíc postihla ‚věrné‘, kteří stranu poslechli, úspory neutratili a při reformě o ně přišli.

Hotovost do 300 Kčs na osobu se měnila v poměru jedna nová koruna za pět starých, u vyšších částek byl poměr jedna ku padesáti. V případě vkladů byl poměr o něco příznivější. V poměru jedna ku pěti se také přepočítaly ceny a mzdy. Sami komunisté si však mohli měnit peníze výhodněji. Režim se postupně snažil dopady reformy zmírnit. Částečně ji kompenzoval snížením cen, hlavně potravin a spotřebního zboží.

Uskutečnění měnové reformy bylo - a zřejmě nejen z pohledu ideologie - „nejčistší“ cestou. Narůstající nesoulad mezi kupní silou a nedostatkem zboží sice teoreticky mohl mít jiná řešení, ta však v danou dobu nebyla schůdná. Jednou z možností, jak vyrovnat nabídku s poptávkou, mohlo být zvýšení cenové hladiny. Základním principem režimu však bylo ceny snižovat nebo alespoň držet. Z podobného důvodu nepřicházelo v úvahu ani prosté snížení mezd. Alternativním řešením mohl být také výraznější posun od těžkého ke spotřebnímu průmyslu. K takové restrukturalizaci po roce 1953 postupně docházelo, protože vrcholní představitelé strany si uvědomili, že stabilita režimu je závislá na uspokojování alespoň základních sociálních potřeb obyvatel. Ani měnová reforma však nepřinesla trvalé východisko. Nerovnováha mezi kupní silou a dostatkem zboží se v následujících desetiletích opakovala, i když v mnohem menší míře.

Zdroj:https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/menova-reforma-1953-listky-uspory-ksc-zlodejina.A180601_405038_ekonomika_hm1