Martina Navrátilová

Když Martina Navrátilová v roce 1975 emigrovala, přestala pro zdejší komunistický režim existovat. O jedné z nejlepších světových tenistek všech dob se v tehdejším socialistickém Československu nesmělo psát, v televizi se nevysílal ani jeden z jejích několikanásobných slavných triumfů ve Wimbledonu, Roland Garros nebo US Open. Vše se mělo změnit až v roce 1986, kdy se v Praze hrálo světové finále Poháru federace. Tedy po dlouhých jedenácti letech.

Martina Navrátilová mezitím dokázala mimo jiné vyhrát 3x Australian Open, 2x French Open, 7x Wimbledon (a ještě 2x potom) a 3x US Open (1x potom). Ve dvouhře. Její výčet grandslamových titulů ve čtyřhře byl ještě impozantnější. Celkem tak vyhrála 59 těchto nejvýznamnějších turnajů. V letech 1978–1987 byla nepřetržitě světovou tenisovou jedničkou. Triumfovat dokázala také v samotném Poháru federace (dnes Fed Cup), který dokázala se svými spoluhráčkami vyhrát celkem 4x. V roce 1975 ještě za Československo, zbývající tři ročníky už za USA. Jeden z nich se datuje právě do roku 1986, kdy finále Poháru federace hostilo tehdejší socialistické Československo. Tehdejší režim pojal událost opravdu velkolepě včetně nákladné rekonstrukce tenisového areálu na Štvanici. Jedné věci však zabránit nedokázal – návratu Martiny Navrátilové do své vlasti.

Bylo to vůbec poprvé, co slavná tenistka mohla navštívit svůj domov. Po jedenácti letech. A také poprvé, co se mohla objevit ve vysílání tehdejší Československé televize. To ale bylo vše. Komunistický režim si dal velmi záležet na tom, aby jméno Martiny Navrátilové bylo slyšet a vidět co možná nejméně. Její profil tak chyběl v oficiálním průvodci k turnaji a i když stranický deník Rudé právo věnoval Poháru federace každý den celou stranu, jméno slavné tenistky byste v textu hledali marně. Individuální rozhovory byly zakázané a na tiskové konferenci mohli novináři pokládat jen předem schválené dotazy. Televizní přímý přenos finále, do kterého se probojovaly dvojnásobné obhájkyně titulu, tenistky Československa a právě hvězdný tým USA, ve kterém kromě Navrátilové zářila také Chris Evertová, však komunisté zmanipulovat nedokázali.

Diváci po celém socialistickém Československu tak mohli sledovat nejen skvělý tenis, ale především triumfální návrat zapuzené královny. Vše začalo už při úvodním představení, kdy po vyslovení jména Martina Navrátilová následoval bouřlivý aplaus celého stadiónu na Štvanici. Diváci projevovali své sympatie také během samotného zápasu, kdy fandili mnohem víc americké tenistce než své Haně Mandlíkové. Evidentně zaskočená domácí hráčka („To já jsem přece reprezentovala český tenis“) zápas prohrála 5:7 a 1:6. To hlavní ale mělo přijít až po závěrečné čtyřhře, kterou Američanky také dokázaly vyhrát, a s přehledem tak získat i cennou trofej. Následoval totiž závěrečný slavnostní ceremoniál, během kterého pronesla Martina Navrátilová dnes již legendární děkovnou řeč, kterou zakončila slovy ve své rodné řeči: „Nečekala jsem, že mě takhle přivítáte. Chtěla bych vám od srdce poděkovat a doufám, že nebude trvat dalších 11 let, než sem zase přijedu hrát tenis."

Následoval nekonečný potlesk, který ale už mohli slyšet jen diváci na Štvanici, protože Československá televize už v tu dobu přímý přenos nevysílala. Neslyšeli ho ani tehdejší všemocní komunističtí vládci v čele s předsedou vlády Štrougalem, kteří krátce po konci finále opustili stadion. Ani oni ale nemohli zabránit tomu, aby jejich nenáviděný režim už tři roky nato padl a Martina Navrátilová se mohla vrátit domů. Přesně tak, jak předpověděla.