Listopadová stávka studentů

V listopadu 1968 vyhlásili vysokoškolští studenti na protest proti posrpnovému vývoji třídenní okupační stávku. Podpořili tak „studentské desatero", které zaslali politickému vedení. V něm mimo jiné požadovali svobodu slova a shromažďování, dodržování osobních svobod občanů, zrušení cenzury, svobodu výjezdu za hranice či svobodu bádání. „Není v tom radikalismus, chceme jen o málo víc než minimum samozřejmosti," říkali studenti, jejichž protest podporovali středoškoláci, dělníci, široká veřejnost i někteří profesoři.

Novinář Petr Uhl vzpomíná: „Když byla v listopadu 1968 studentská stávka, šel jsem na filozofickou fakultu, kam jsem chodil téměř denně, a na střeše vidím rudou vlajku. Tak jsem přišel na Akademickou radu studentskou, a tam byly dvě dívky. Zeptal jsem se jich, co znamená rudá vlajka na střeše. Na to mi jedna z nich řekla: "Rudá vlajka je symbol revoluce, to ty nevíš?" Listopadová stávka v roce 1968, nejen na filozofické fakultě, používala podobných nástrojů, jaké používali studenti v Paříži v květnu 1968. Byla to zejména okupační stávka, tedy model, kdy stávka musí mít nějaký obsah, musí být nějaké přednášky, a kdy to nemůže být jen nepořádek nebo pouhé zrušení výuky.“

Přestože jedním z požadavků stávkujících byla svoboda projevu a zrušení cenzury, Úřad pro tisk a informace novinářům zakázal o stávce informovat. Heslem stávky bylo sdělení Jana Husa z Kostnice: „Stůjte provždy v poznané pravdě!“ Řádné přednášky byly nahrazeny diskusemi o aktuální politice. Tím chtěli studenti znovu aktivizovat občany k obraně národní a státní nezávislosti.

A jak stávku tehdy vnímali středoškolští studenti? Pan Plazík si vybavuje: „I my na středních školách jsme se připojili ke studentské stávce, já s kamarády na Průmyslové škole v Chomutově. Ve  stávkovém výboru nás bylo 5 a spolu s dalšími zástupci škol a učilišť jsme se sešli na tehdejším okresním výboru ČSM (v blízkosti divadla). Sem přicházely materiály z Prahy, rezoluce s 10 body požadavků vysokoškoláků, Provolání k dělníkům a rolníkům, letáky, výzvy, informace. Většina nás se rozhodla ke stávce připojit, převzali jsme materiály a rozmnožovali na starých cyklostylech. Špinaví od modré barvy jsme je poté roznášeli do chomutovských fabrik. Do VTŽ nás již milicionáři nepustili, mezi mnohé další dělníky, ale i jiné občany jsme se dostali a informace od studentů jsme jim předali. V té době ještě nadšení z roku 1968 a odpor k okupantům neutuchal a lidé je většinou nadšeně přebírali a vyjadřovali nám podporu. Nevěděli jsme, co bude se stávkou dál, ale stávkovou pohotovost jsme drželi ve dne i v noci. Ředitel SPŠ ing. Jiří Lorenc nám k tomu účelu propůjčil svoji ředitelnu, kde jsme měli stálé spojení s Prahou. Kuchařky ze školní jídelny nám tam dodaly i stravu. Vydrželi jsme asi 3 dny. Ve škole se neučilo, ale mnozí studenti do školy přicházeli a diskutovali o situaci i o všem, co je zajímalo. Vedení státu však již v té době nedokázalo, nebo více se možná po podpisech v Moskvě bálo, se studenty mluvit, tak jako se to dělo na jaře toho roku (viz Slovanský dům a vystoupení Jos. Smrkovského). Jak již bylo psáno, o stávce se nesmělo ani moc psát, tak celá iniciativa, stejně jako mnohé další v té době, vyprchala do ztracena. I my jsme se zklamáni vrátili do školních lavic. Čekala nás však ještě jedna tragická událost […] v lednu.“

Důsledky stávky pocítila v následujících měsících velká část akademické obce. Neuplynul ani rok a většina členů stávkových výborů byla vyloučena ze studia, akademičtí funkcionáři, kteří se jednoznačně postavili na stranu studentů, přišli o práci nebo emigrovali.

Prameny: http://www.eperuc.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=2100