Knižní čtvrtky

Čtvrtek v kalendáři znamenal pro čtenáře za socialismu jediné – knihkupectví dostala nové příděly. Aby se ale lidé zbytečně nenamlsali, knihy, o něž byl opravdový zájem, se daly počítat mnohdy na prstech jedné ruky.

Ještě než každý čtvrtek ráno knihkupci otevřeli svoje obchody, věděli, že je ten den opět čeká stejný výjev. Fronta na knihy. Přitom s opravdu zajímavými tituly uspělo prvních pár zájemců, ostatní se nedočkali. „Lidé měli obrovský hlad po knížkách. A po některých víc. Knižní čtvrtky byly obrovský stres. Když třeba přišel Arthur Hailey, dostali jsme jako malá prodejna jedenáct nebo patnáct knížek. Museli jsme je rozdělit na ranní a odpolední směnu. Už ráno jsem věděla, že před prodejnou bude fronta. Lidi o knížkách věděli z Knižních novinek a stáli tam třeba už od pěti. V zimě se ta fronta i opila. Při pohledu na toho hada se mi od rána dělalo špatně. Vyšli jsme lidem říct, že Haileyho máme jenom pět kusů. Stáli ale bez ohledu na to pořád ve frontě dál,“ vzpomíná Dana Trdlová, vyučená knihkupkyně a pozdější vedoucí Knihy v Lidické ulici v Jablonci nad Nisou.

Atmosféra doby se samozřejmě odrazila i v literární tvorbě. Řada spisovatelů emigrovala (např. Josef Škvorecký, Milan Kundera) či nesměla publikovat (Ivan Klíma, Ladislav Mňačko, Eva Kantůrková, Pavel Kohout aj.). Dalším, např. Bohumilu Hrabalovi, Jiřímu Páralovi, Vladimíru Neffovi či Františkovi Kožíkovi, byly vydávány knihy v omezených nákladech. Řada literárních děl musela vyjít pod jménem jiného autora. Do popředí se dostali tvůrci jako Jan Kozák nebo Alexej Pludek. Jejich díla zaplavila pulty knihkupectví.

Velká poptávka po knihách přetrvala i po revoluci. Na pulty se dostaly dříve nepředstavitelné tituly. Stavidlo se otevřelo, lidé byli natěšení. Knihy pro ně měly chuť zakázaného ovoce, někdo je ale vyhledával jen z obyčejného snobismu. Nejednou se stalo, že lidé po revoluci přestali číst – knihy je přestaly bavit, protože jejich shánění už nebylo dobrodružné.

Knižní čtvrtky byly mezi lidmi neodmyslitelně spojeny zejména se sedmdesátými a osmdesátými lety. Původně však vůbec nešlo o fenomén socialistický. Požadavek jednotného expedičního dne se zrodil už na konci 19. století, zejména z podnětů pražských knihkupců, aby se zajistily rovné prodejní podmínky. Za expedici bylo odpovědné Obchodní družstvo českých knihkupců, které sídlilo ve Vězeňské ulici v Praze. Nakladatelé sem měli povinnost přivézt svou produkci do středy do 18 hodin. Každý knihkupec zde měl svoji kóji, do níž mu bylo zboží uloženo. Večer se pak zabalilo a v noci balíkovou poštou rozesílalo na jednotlivá distribuční místa. V socialistických podmínkách však tento způsob ztratil svoje opodstatnění, neboť vše patřilo jednomu národnímu podniku. Otázka konkurence tím padla, nicméně jednotný expediční den se uchoval a nabyl podoby kulturního rituálu s dráždivou příchutí lovu na atraktivní knihy. Na knižní čtvrtky s velkou nostalgií vzpomínali knihkupci i čtenáři ještě dlouho po roce 1989.

Zdroj:https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/knihkupkyne-dana-trdlova-vzpomina-na-socialismus.A141114_115509_liberec-zpravy_tm

 Šimeček, Zdeněk - Trávníček, Jiří. Knihy kupovati: dějiny knižního trhu v českých zemích. Vyd. 1. Praha: Academia, 2014. S. 361. ISBN 978-80-200-2404-6