K 231

Dne 27. března 1968 se sešlo ve sklepním bytě bývalého agenta Otakara Rambouska v Praze na Vinohradech několik bývalých politických vězňů. Důvod schůzky byl jednoduchý - založit organizaci bývalých politických vězňů, která by upozornila na to, co se u nás v padesátých letech dělo. Ustavující schůze klubu K - 231 se uskutečnila o pár dní později, 31. března na Žofíně.

Klub si zvolil jméno podle zákona č. 231 z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byla většina politických vězňů odsouzena. Během několika měsíců měl osmdesát okresních poboček a hlásilo se k němu třicet tisíc lidí. Prvním předsedou byl zvolen Karel Nygrín.

Ota Rambousek, který po roce 1968 emigroval do Spojených států, řekl: "Byli jsme legálně povoleni, ale ministerstvo vnitra nám nikdy neschválilo stanovy. To bylo pro tu dobu typické, všechno existovalo tak napůl. Byli jsme, ale kdyby řekli ne, tak za hodinu neexistujeme."

Klub během krátkého období své činnosti nevyvíjel příliš velkou „protistátní“ aktivitu a jeho hlavním cílem bylo co nejrychleji provést rehabilitace bývalých politických vězňů. Před oficiálním schválením stanov klub ani žádnou větší aktivitu vyvíjet nemohl. Navíc čelní představitelé klubu si byli vědomi, že každé jejich opoziční vystoupení by okamžitě propagandisticky využily konzervativní síly v KSČ. Čeho se ale komunistický aparát obával, byl potenciál klubu, do kterého se během krátké doby přihlásily desetitisíce lidí. Klub se tak teoreticky mohl stát spolu s dalšími nezávislými organizacemi, vzniklými během pražského jara 1968, zárodkem formující se opozice, který mohl vyústit až ve vytvoření skutečné opoziční strany.

Aby klub mohl plně rozvinout svoji činnost a připravit plánovaný celostátní sjezd, musely být nejprve ministerstvem vnitra schváleny jeho stanovy, čímž by získal statut dobrovolné organizace podle zákona č. 68/1961 Sb. Do té doby byla veškerá činnost klubu pouze „prozatímní“. Předběžný návrh stanov byl ministerstvu předložen 9. dubna 1968. Ministerstvo vyjádřilo několik připomínek a 22. dubna 1968 vedení klubu podalo oficiální žádost o schválení stanov. Jak vyplývá z písemné informace ministra vnitra Josefa Pavla pro Alexandera Dubčeka, ministerstvo hodlalo po skončení předběžného řízení „zaujmout kladné stanovisko k žádosti podané představiteli K 231“.

Od konce května 1968 se však na stránkách Rudého práva rozjela čtrnáctidenní diskreditační kampaň proti K 231. Kampaň s využitím pro normální občany nedostupných materiálů ze soudních spisů z padesátých let směřovala zejména ke zpochybnění kredibility předních představitelů klubu. Ti byli označeni za právem odsouzené protistátní živly. „Poctiví členové“ K 231 byli na stránkách Rudého práva „dobře míněnými radami“ nabádáni, aby se nenechali ovlivňovat protisocialistickými elementy v ústředí klubu. Klub na rozdíl od KSČ nevlastnil žádný tiskový orgán, a proto byl ve zřejmé nevýhodě. I přesto se snažil na kampaň aktivně reagovat různými prohlášeními a svoláním několika tiskových konferencí, kde se snažil objasnit svoje stanoviska. Mohl přitom pouze spoléhat na novináře, že tato stanoviska budou zveřejněna. V Rudém právu se tak samozřejmě nestalo, ale na obranu K 231 se postavily deníky Práce, Svobodné slovo, Lidová demokracie a časopisy Literární listy a Student.

Okupace Československa znamenala konec všem nadějím na další existenci K 231, což si jeho představitelé se svými bohatými zkušenostmi velmi dobře uvědomovali. Tajemník klubu Jaroslav Brodský ve svých vzpomínkách uvádí, že ještě v noci 21. srpna 1968 likvidoval dokumentaci v ústředí klubu. Zlikvidovány byly hlavně členské přihlášky. Brodský koncem srpna emigroval do Rakouska, stejně tak emigroval Ota Rambousek a někteří další činitelé klubu.

V Moskevském protokolu z 26. srpna 1968 se v bodě 4 hovořilo o „zastavení činnosti různých skupin a organizací, stojících na antisocialistických pozicích [...] v nejbližších dnech budou učiněna příslušná efektivní opatření“. To byla zřejmá narážka na organizace typu KAN nebo K 231. V bodu 12 se potom hovořilo o posouzení činnosti ministerstva vnitra a o opatření k „upevnění jeho vedení“. Oba zmíněné body protokolu byly poměrně rychle splněny. Pod vedením nového ministra vnitra vydalo ministerstvo už 5. září 1968 rozhodnutí o zamítnutí stanov K 231 i KAN, o čemž stručně informovaly všechny hlavní listy. Zamítnutí bylo zdůvodněno tím, že po přijetí zákona o rehabilitaci jsou zájmy postižených zajištěny a činnost klubu by tak byla zbytečná. Byla jim dána čtrnáctidenní lhůta na ukončení své činnosti.

19. září 1968 odeslal předseda přípravného výboru klubu Karel Nigrín ministru vnitra Pelnářovi dopis, ve kterém ho informoval o ukončení činnosti klubu a o vypořádání veškerých jeho závazků. Zbylé finanční prostředky klubu byly převedeny na konto fondu republiky. V dopise ministrovi Nigrín vyjádřil i několik dalších myšlenek, znovu zdůraznil, že klub se od počátku deklaroval jako nepolitická organizace, jisté kontroverzní výroky, které občas padly na veřejných shromážděních klubu, byly způsobeny naprosto volným přístupem na tyto schůze a pořadatelé se od nich distancovali. Závěrem vyjádřil naději, že rehabilitace budou provedeny v původně stanoveném rozsahu.

Klub 231 se tedy pro členy stal minulostí, nikoliv ale pro komunistické propagandisty. Značka „K 231“ na ně působila jako rudý hadr na býka a klub se stal symbolem antisocialistické kontrarevoluční organizace, o které byla zmínka v každém pojednání o „krizovém vývoji“ roku 1968.

Zdroj:

https://k231.fronta.cz/

http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/klub-k-231-a-cenzura--440503