- Pink Floyd Acoustic DuoZahajovací koncert cykluvíce
- Rekreace za ROHem - putovní Putovní panelová výstavavíce
- Bratříčku zavírej vrátka - 50 letKoncert k výročí vydání legendární deskyvíce
- Rekreace za ROHem Výstava v kostele sv.Annyvíce
- POKÁČKoncert při příležitosti zahájení výstavyvíce
- Výroční koncert k 17. listopaduZávěrečný koncert k výročí sametové revolucevíce
Hokejisté jako nepřátelé státu
Politické procesy totalitního režimu po roce 1948 zasáhly také oblast sportu. Komunisté rozprášili ve vykonstruovaném případu první zlatou hokejovou generaci československého národního týmu za údajnou velezradu, špionáž a protistátní činnost. Výsledek byl zdrcující – jedenáct hráčů bylo odsouzeno k úhrnnému trestu vězení ve výši téměř sedmdesáti pěti let.
Po druhé světové válce měla nastat zlatá éra československého hokeje. Výjimečná generace hráčů okolo Vladimíra Zábrodského, Bohumila Modrého nebo Augustina Bubníka dobyla první titul na domácím mistrovství světa v roce 1947, na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici skončila o rok později druhá za Kanadou jen vinou horšího skóre a medailové úspěchy završila dalším zlatem na MS 1949 ve Stockholmu. Pokusit se o třetí titul mistrů světa však naši hokejisté už příležitost nedostali. Do Londýna v roce 1950 vůbec neodcestovali. Po nastolení komunistické totality už nemělo být nic jako dřív. Na přelomu let 1949 a 1950 definitivně spadla klec a první na ráně byli z řad sportovců úspěšní hokejisté.
Tragický konec hokejistů se začal naplňovat již 11. března 1950 na pražském letišti, kde se hráči chystali k odletu na londýnský šampionát. Špičky komunistické strany však hokejistům cestu znemožnily, neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace. O měsíc dříve totiž emigroval tenista Jaroslav Drobný a jen pár dní před chystaným odjezdem hokejistů zůstala v zahraničí krasobruslařka Ája Vrzáňová. Vedení KSČ proto přišlo s plánem, jak výjezdu hokejistů zabránit. V oficiálním prohlášení se operovalo s nepravdivou záminkou, že Britové odmítli vystavit vstupní víza československým rozhlasovým reportérům Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Ze solidarity tak neměli odcestovat ani hokejisté.
Část zklamaných reprezentantů se sešla 13. března v pražské restauraci U Herclíků nedaleko Národního divadla, nazývané Zlatá hospůdka. Rozčílení hráči si pod vlivem nastalé situace a také alkoholu nebrali servítky a začala padat ostrá slova i na adresu tehdejšího režimu. To už byli ovšem pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti, kteří vzápětí začali hokejisty po vyprovokovaném střetu zatýkat. Augustin Bubník o osudovém večeru v hospodě U Herclíků říká: "Byla na nás učiněna past. Ovšem nechali jsme se do ní chytit tím, že jsme se trošku napili a vyvolávali protistátní hesla – řvali jsme: 'Smrt komunismu'. Byli jsme mladí dvacetiletí kluci, takže si to dovedete představit."
Ve vykonstruovaném procesu s tzv. protistátní skupinou Modrý a spol. poté neprávem padaly tvrdé tresty za velezradu a špionáž. Právě slavný brankář Bóža Modrý byl označen za hlavu údajného spiknutí, přitom v reprezentaci už v osudném období nepůsobil a nezúčastnil se ani nešťastného setkání hráčů v hospůdce. Hlavním bodem vykonstruované obžaloby bylo domnělé rozhodnutí hokejistů zůstat v Londýně a organizovat v zahraničí protistátní skupiny. Likvidace týmu byla dokonána při neveřejném zasedání soudu dne 7. října 1950, kdy si jedenáct hráčů vyslechlo rozsudky odnětí svobody v souhrnné výši sedmdesáti čtyř let a osmi měsíců. Bohumil Modrý dostal patnáct let, Augustin Bubník čtrnáct, Stanislav Konopásek dvanáct, Václav Roziňák s Vladimírem Kobranovem po deseti, Josef Jirka šest, Zlatomír Červený tři, Jiří Macelis dva, Přemysl Hainý a Antonín Španinger jeden rok a Josef Štock obdržel osm měsíců.
Exemplární případ a výstraha pro ostatní sportovce byly na světě. Hostinský Mojmír Ujčík navíc dostal tři roky vězení. Jen šest hráčů – Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav Bubník, Vlastimil Bubník, Čeněk Pícha a Vladimír Zábrodský – trestům uniklo. V komunistických lágrech hokejisté ztratili nejlepší roky kariéry. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost, v roce 1968 byli rehabilitováni. Někteří hráči se ještě vrátili na led. Modrý, na jehož zdravotním stavu se podepsalo věznění v uranových dolech, zemřel v roce 1963 v necelých sedmačtyřiceti letech.