Dvacet tři podivných let

Od srpna 1968 do června 1991 byla proti vůli občanů „dočasně“ rozmístěna v naší zemi okupační armáda. Tato vojenská síla mnoha směry ovlivňovala náš život, současně ale žila svým uzavřeným způsobem. Poslední sovětský voják opustil území Československa 25. června 1991. Odsun sovětských vojsk tehdy sledovala celá společnost s radostí i se zadostiučiněním. Byl to důkaz definitivního osvobození naší země od totalitní moci.

Vlivem rozhodnutí vedení SSSR a dalších čtyř vlád Varšavské smlouvy přišlo do Československa přibližně tři sta až pět set tisíc vojáků. Československá strana se snažila dosáhnout jejich co nejrychlejšího odjezdu. Počátkem září 1968 se začala vojska pomalu přemísťovat z měst a vesnic do volného terénu. V průběhu října hovořila sovětská strana o „přezimování“ asi tří sovětských divizí podél hranic se Spolkovou republikou Německo. Československá strana doufala, že během následujícího roku sovětské jednotky v souvislosti s „normalizací“ poměrů odjedou.

V říjnu 1968 začaly odjíždět maďarské, polské, bulharské i východoněmecké jednotky a od 4. listopadu 1968 zůstaly jen ty nejpočetnější, sovětské. A následující rok se již přestalo o jejich odjezdu hovořit úplně. Smlouvu mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky podepsali v Praze 16. října 1968 předseda vlády ČSSR Oldřich Černík a předseda rady ministrů SSSR Andrej Kosygin. O dva dny později smlouvu přijalo Národní shromáždění po nedlouhé rozpravě, a to 228 hlasy proti čtyřem. Hlasování se zdrželo deset poslanců. Postupnými kroky se sovětskému vedení podařilo dosáhnout toho, že bez jakéhokoliv vlivu čs. strany mohlo v Československu zřídit natrvalo vojenské základny se sedmdesáti pěti tisíci vojáky, pozemní technikou i letectvem.

Rozmístěním sovětských vojsk vznikly zvláštní prostory posádek, které se staly de facto cizím územím. Původně měli sovětští vojáci pobývat v sedmi tzv. divizních rajonech. Nakonec bylo dohodnuto pět oblastí: na sever od Prahy, severovýchodně od Pardubic, severozápadně od Ostravy, Olomouc s okolím a střední Slovensko. Sovětské letectvo užívalo letiště Hradčany u Ralska, Boží Dar u Milovic, Olomouc-Neředín a Zvolen. Vojska se rozptýlila do celkem šedesáti čtyř lokalit na území všech krajů republiky. Nejvíce vojáků bylo ve Středočeském, Severočeském, Východočeském a Severomoravském kraji. Sovětská vojska žila uzavřeným způsobem, mužstvo nemělo možnost volného pohybu mimo posádky. Organizovaly se ale pracovní brigády a „družební setkání“ s našimi občany. K neoficiálnímu setkávání docházelo často v restauracích s důstojníky anebo při nelegálním obchodování s vojenským majetkem.

Přání odstěhovat z území Československa sovětská vojska sdílela naprostá většina občanů. Šlo o věc národní cti a i celková zkušenost občanů s okupačními vojsky byla tragická. Vyjadřovat svůj odpor veřejně se však odvážili jen nemnozí. Na otázku setrvání sovětských vojsk v Československu poukazovala opakovaně Charta 77. Prohlášení v srpnu 1978 u příležitosti desátého výročí okupace autoři formulovali ještě poměrně mírně, jako iniciativu na přehodnocení sovětské vojenské přítomnosti. Zato k dvacátému výročí srpnových událostí připravila Charta 77 zásadní Prohlášení k 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V něm autoři napsali, že okupace byla skutečnou národní katastrofou, jejíž důsledky jsou pociťovány i dvacet let poté.

Proti přítomnosti sovětských vojsk protestovaly dlouhá léta exilové organizace i světová veřejnost. Protestní články vycházely v exilových časopisech České slovo v Mnichově nebo v římských Listech. U příležitosti dvacátého výročí sovětské okupace se 21. srpna 1988 shromáždilo na Václavském náměstí několik tisíc demonstrantů, požadujících v první řadě odchod sovětských vojsk z Československa. Demonstrace se stala mezníkem. Bylo to první z řady skutečně významných veřejných občanských vystoupení, směřující již k zásadní změně politického systému v listopadu 1989. Otázka sovětské vojenské přítomnosti se na konci osmdesátých let stala tím silným politickým tématem, které dokázalo přivést občany do ulic.

Zdroj: http://www.vhu.cz/dvacet-tri-podivnych-let-pobytu-sovetskych-vojaku-v-ceskoslovensku/

Foto: „A potom přijely tanky“ , Luboš Příhoda