Dva tisíce slov

Literární listy a deníky Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny zveřejnily dne 27. června 1968 prohlášení Dva tisíce slov. Dokument vznikl na podnět lidí z Československé akademie věd a byla v něm požadována změna poměrů v Československu. Autorem výzvy byl český spisovatel Ludvík Vaculík. Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů. Vedení KSČ reagovalo hystericky. Sovětský vůdce Leonid Brežněv dokument označil za kontrarevoluční a jako doklad toho, že vedení KSČ nemá situaci v zemi pod kontrolou. Stal se tak impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu.

Prohlášení vyjádřilo stanoviska občanské společnosti a nestraníků k poměrům v Československu mezi lety 1948 až 1968. Reagovalo tak na předchozích dvacet let, kdy komunisté vládli, a popsalo představu o tom, jak by se měly poměry v zemi vyvíjet dál.

Manifest tvořily tři části. V první Ludvík Vaculík formuloval kritiku vlády komunistické strany, a to na poměry roku 1968 poměrně ostře: „Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly další špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí a filosofického vzdělání, kdyby aspoň měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími…“

Druhá část se týkala podpory reformní politiky KSČ tak, jak ji formuloval akční program. Vaculík apeloval na občany, aby se angažovali, aby v obcích vstoupili do politického života a začali se projevovat, aby konzervativním prosovětsky orientovaným politikům dali najevo, že jejich další angažmá v politickém životě není žádoucí: „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu.“

Ve třetí části Vaculík varuje, že stále nemáme nic vyhráno a je tu spousta sil, nejen zahraničních, ale i domácích, které neztratily svůj vliv a mohou vývoj u nás zvrátit. To bylo velmi prorocké: „Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tvář v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme…“

Vědci z Československé akademie věd, kteří sepsání manifestu iniciovali, tak i Vaculík sám, nevnímali v té době prohlášení jako zásadní či přelomové. Textů podobného rázu se v roce 1968 objevilo v médiích velké množství, manifest se ale stal známý díky atmosféře, ve které byl zveřejněn. Ačkoliv to nebylo zamýšleno, vyšel den poté, co byla zákonem zrušena cenzura. V ten moment to bylo vnímáno jako jasné politické prohlášení, kdy byla vedení KSČ hozena rukavice. A zároveň byl zveřejněn v okamžiku, kdy se začaly konat okresní konference KSČ, které volily delegáty na sjezd, který se měl konat v září. Vedení KSČ bylo manifestem překvapeno. A to z několika důvodů. Ačkoliv část reformně smýšlejících komunistických funkcionářů měla silné osobní vazby na řadu československých intelektuálů, bylo jim zveřejnění tohoto manifestu utajeno. Byli s ním konfrontováni, až když byl manifest na světě. Reformní komunisté to vnímali jako vyslovení nedůvěry, obávali se, že tento razantně formulovaný text nahraje jejich odpůrcům a vyvolá kritiku v Sovětském svazu. Sověti manifest odsoudili, stal se impulzem k rozsáhlému politickému tlaku i mediální kampani proti Československu. Mnozí byli za projev souhlasu perzekvováni. Způsobů byla celá řada. V roce 1969 byli postiženi autor a jeho inspirátoři z akademie, později i signatáři. Nejprve ti, kteří byli členy ústředního výboru KSČ jako filosof Karel Kosík nebo rektor Oldřich Starý, byli vyloučeni ze strany, později došlo i na lidi z řad představitelů veřejného života. Emil Zátopek musel odejít z armády, byla perzekvována Věra Čáslavská, život se značně zkomplikoval Jiřímu Suchému, Rudolf Hrušínský nesměl točit.

Reformní pokus českých komunistů byl vnímán s velkým zájmem a podporován Západem, který v české cestě k „socialismu s lidskou tváří“ viděl naději na změnu v totalitních podmínkách východního bloku. Naděje to však byla iluzorní. Sovětský svaz nedovolil „kontrarevoluci“, jak bylo pražské jaro pojmenováno jeho odpůrci, rozvinout se v dlouhodobější politický proces, který by vedl ke svobodnější společnosti. Invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa a následným normalizováním politické situace pak zůstalo Československo zemí komunistické totality bez nejmenších snah o změnu na dalších dvacet let.

Zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1089749-dva-tisice-slov-stacilo-ke-komunisticke-hysterii