Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze v rodině cukráře ze Všetat. Změna režimu po roce 1948 postihla i jeho otce, který byl svými výrobky vyhlášený po celém okolí. V roce 1951 byla jeho cukrárna zrušena a o čtyři roky později i výrobna, a tak nastoupil jako dělník do pekáren v Brandýse nad Labem. Otec byl pro Jana Palacha velkým vzorem, miloval ho a velmi rád poslouchal jeho vyprávění o velkých postavách našich národních dějin. Zřejmě díky jemu si postupem doby vypěstoval mimořádný zájem o historii. Smrt otce v roce 1962 jím hluboce otřásla a znamenala mezník v jeho životě.

Po základní škole byl přijat na mělnické gymnázium. Tam jej ovlivnila řada pedagogů, nejvíce snad Antonín Vrba, profesor historie. Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl solidní vědomostní základ. Spolužáci ho respektovali a zároveň ho i trochu obdivovali. Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat. Proto to zkusil na Vysokou školu ekonomickou, obor politická ekonomie, který ho také zajímal. Tentokrát byl úspěšný a od roku 1966 začal studovat. Přesto se dál zajímal o historii a sen studovat na filozofické fakultě ho neopustil. Zrealizovat se ho pokusil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis - politická ekonomie. Během studia na vysoké škole cestoval, dvakrát byl v SSSR na letní studentské brigádě, v polovině září 1968 odjel na sklizeň vína do Francie. Z korespondence vyplývá jeho kritický vztah k sovětské realitě, cítil ovzduší strachu mezi lidmi.

Rok 1968 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy prožíval velmi intenzivně, účastnil se řady diskusních večerů a schůzí. Situace po 21. srpnu pro něj představovala výsledek násilí a to bylo něco, co bytostně nenáviděl, s čím se nemohl smířit. Proto mu byla blízká každá akce, která s touto situací vyslovovala nesouhlas.

Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, se nechtěl s touto situací smířit. Pravděpodobně přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí, aby zápasili o svůj osud: "Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí." A byl to právě on, kdo se o to pokusil. Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany československé politické reprezentace se 16. ledna 1969 upálil v horní části pražského Václavského náměstí. Zemřel v neděli 19. ledna v 15:30 hodin, tři dny po svém činu. Jeho pohřeb v Praze 25. ledna se pak stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci.

Posmrtnou Palachovu masku, která je dnes na pamětní desce na budově FF UK, tajně sňal akademický sochař Olbram Zoubek. Později ji zachránil Tomáš Halík, když ji tajně přenášel na zádušní mši do kostela sv. Tomáše na Malé Straně a odtud pak na filozofickou fakultu.

Pro totalitní režim představoval Jan Palach trvalou výčitku. Jeho ostatky byly pochovány na pražském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech. V roce 1990 byla přenesena opět do původního hrobu na Olšanech.

Palachův hrdinský čin sebeobětování došel naplnění dvacet let později, kdy i přes tvrdé policejní zákroky došlo k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden, a které předznamenaly rozpad totalitního režimu.

28. října 1991 byl Janu Palachovi in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ani lidé v zahraničí nezapomněli - přinejmenším dvě studentská sdružení v Itálii a v Chorvatsku nesou Palachovo jméno.

Zdroj: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj.php