Charta 77

Uprostřed socialistického Československa, v Praze v prosinci roku 1976 se sešla skupina lidí, kteří již nechtěli mlčet. Výsledkem jejich schůzek se stalo Prohlášení Charty 77, které hrstka intelektuálů vydala 1. ledna 1977. Chartisté nechtěli jen tak nějaký dokument – jejich záměrem bylo upozornit na to, že v Československu se lidská práva dodržují zatím pouze na papíře, přestože stát se k tomu zavázal.

Hlavními „mozky“ prohlášení, které bylo reakcí třeba i na soudní proces se členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976, byli filozof Jan Patočka, politik a diplomat Jiří Hájek, spisovatelé Ludvík Vaculík, Pavel Kohout nebo Václav Havel. Chartisté ale nebyli lidé stejného politického smýšlení, byli to lidé, z nichž každý si zachovával svou lidskou, politickou, světonázorovou integritu, svou svébytnost a morální zodpovědnost.

Na samém počátku stáli také Jiří Němec, Zdeněk Mlynář nebo například i Petr Uhl. Tito a mnozí další pociťovali nutnost změny, k níž je přivedly mimo jiné dva impulsy. Jedním z nich byl fakt, že Československo přistoupilo v roce 1968 na dva mezinárodní pakty: první o občanských a politických právech, druhý pak o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka. V roce 1976 pak tyto podepsané dokumenty byly ratifikovány, čímž se staly součástí československého právního řádu. Tyto dokumenty byly zakotveny v Helsinských dohodách z roku 1975, ale režim se jimi neřídil. Druhým impulsem byl právě proces s Plastiky, při němž se setkalo několik disidentských skupin.

Ještě před vydáním text podepsalo 242 lidí, postupně se podpisů sešlo přes 1 800. Státní bezpečnost hned v lednu zatkla tři z organizátorů, kteří pomáhali šířit jeho kopie – Václava Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatímco v Československu nebylo prohlášení nikdy zveřejněno, jeho text se ale už 6. a 7. ledna 1977 objevil na stránkách předních světových deníků – Le Monde, Frankfurter Allgemaine Zeitung, The Times a New York Times. Pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. Reakce režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Hned 7. ledna vydalo tehdejší Rudé právo článek „Čí je to zájem“, o pět dní později se v článku „Ztroskotanci a samozvanci“ o prohlášení Charty mluví jako o „protistátním, protisocialistickém, protilidovém a demagogickém hanopisu, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“.  

Podle Anny Šabatové, signatářky Charty 77 a někdejší disidentky, umožnilo prohlášení připojit se k této aktivitě i dalším lidem, kteří situaci vnímali stejně: „Charta sama sebe pojímala nikoli jako základnu k opoziční činnosti politické, ale jako hnutí, které usiluje o lidská práva a nabízí státní moci dialog v oblasti lidských práv. A to celou tu dobu dělala a rozvíjela až do roku 1989.“

V roce 1978 měla Charta 77 tři mluvčí, kteří se střídali. Toto rozhodnutí bylo zásadní, neboť tíha pozornosti Státní bezpečnosti tak byla rozložena mezi více lidí. Na konci ledna pak umělci shromáždění v Národním divadle dostali k podpisu takzvanou Antichartu. Mnozí z nich se prý domnívali, že podepisují pouze prezenční listinu. Státní moc se signatáři nejednala nijak v rukavičkách, po mnohahodinovém výslechu zemřel 13. března 1977 jeden z autorů Jan Patočka. Jeho pohřeb se pak stal velkou událostí protikomunistického odporu. „Vliv profesora Patočky za tu krátkou dobu, kdy mohl dělat mluvčího, byl na Chartu velký. On svými esejemi o povinnosti bránit se proti bezpráví položil jakousi filozofii Charty. Je to něco, co má smysl, přestože to budí protireakci, že ti lidé jsou třeba i ohroženi, že je to něco, oč má smysl usilovat,“ vysvětlovala otisk profesora Patočky do tváře Charty Anna Šabatová.

Po smrti profesora Patočky se Charta ocitla na rozcestí – jeden mluvčí zemřel, druhý byl ve vězení, část chartistů se chystala opustit Československo. Jako mluvčí zůstal Jiří Hájek. I přes perzekuci Charta 77 vyvíjela dál svoji činnost. Její význam byl však v komunistickém Československu omezen, protože nezasáhla široké skupiny obyvatel. Většina jejích členů byla z Prahy a většina lidí se o Chartě dozvěděla jen prostřednictvím kampaně proti ní. Přestože signatáři byli vystaveni nejrůznějším represím, svůj podpis veřejně odvolalo jen dvacet pět lidí. Charta 77 svou činnost ukončila 3. listopadu 1992. Její tehdejší mluvčí uvedli, že ztratila význam, neboť dosáhla svého cíle – odstranění komunistického režimu.

Pramen: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1200397-charta-77-komu-tim-slouzili-socialismu-ne