Čas vánoček a politických pletenců aneb Co předcházelo srpnu 1968

To že se k srpnové invazi schylovalo několik měsíců předem a jaké politické události a manévry vedly ke dni ruské invaze, se dozvíte v článku připraveného podle knihy Luboše Příhody "A potom přijely tanky".  

Všechny budoucí události, které měly přijít, předznamenalo zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa na rozhraní prosince 1967 a ledna 1968. Jednání začalo 19. prosince, o dva dny později bylo přerušeno, aby pokračovalo 3. ledna 1968. Přestávku si vyžádaly vánoční svátky, neboť „soudružky musejí péct vánočky“, jak bylo žádáno ženskou částí účastníků. Mocenský boj, o kterém neměla veřejnost ani zdání, však v zákulisí pokračoval dál. A v sázce bylo mnoho, neboť ve hře byly převratné personální změny, které měly odstartovat obrodný politický proces.

Veškeré úsilí těchto dní směřovalo k odstranění prezidenta Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, nahradit ho pak měl Alexandr Dubček. A to se opravdu v lednu 1968 podařilo. Dubček znamenal naději a pokrok, v lednových dnech bylo ale zatím vše při starém. Nejen na severu Čech toto jméno lidem nic moc neříkalo, to se však v průběhu nadcházejících událostí mělo změnit.

 Zatímco se sdělovací prostředky spíše zajímaly o obligátní „bílé starosti“ silničářů, veřejnost pomalu začínala tušit, že se ve „vedoucí síle společnosti“ krystalizují dva proudy: reformní kolem Dubčeka a konzervativní, spojovaný s Antonínem Novotným. Názorové tříbení postupně postihlo i nižší funkcionáře a obyčejné občany, kteří se také začali přidávat k té či oné straně. Lednové mrazivé počasí jako by však paralyzovalo ono pokrokové myšlení. „Bez ohledu na roční období by měl lednový vítr foukat všude tam,“ vyzývá Ludvík Středa v Průboji 8. března 1968, „kde se dosud v závětří vyčkává, jak se vyčasí.“ Lidé potřebovali říkat nahlas to, co si myslí.

 V sobotu 30. března byl Národním shromážděním zvolen za prezidenta Ludvík Svoboda, který byl přijatelný jak pro reformní, tak snad i pro ortodoxní komunisty, pro bezpartijní veřejnost i Moskvu. K tomuto dni poznamenal liberecký kronikář: „Nový prezident je oblíben u všech vrstev obyvatelstva i na Liberecku a Jablonecku, kde nedaleko Janova si upravil  […] starou chalupu na rekreační domek.“

A přichází slibované. Hned první dubnový týden posvětilo plenární zasedání ÚV Akční program KSČ. Historikové a politologové se shodují v názoru, že to je klíčová písemnost Pražského jara. Dokument představoval koncepci pokusu reformy socialistického zřízení jak po stránce hospodářské, tak po stránkách politických i sociálních. V jeho tezích se objevilo zrušení cenzury ve sdělovacích prostředcích i v umělecké tvorbě. Díky procesu demokratizace politického systému se měl stát přetvořit ve federativní. A nakonec právě federalizace byla bodem, který se z celého akčního programu 1. ledna 1969 dočkal své realizace.  Dokument naznačoval cestu k ozdravění pokulhávajícího národního hospodářství a ke zvýšení životní úrovně. To, co doma vyvolávalo jistou euforii, v Moskvě samozřejmě vzbuzovalo zděšení. Ze strany socialistických zemí proto sílil tlak proti tomuto procesu, jenž měl vést ke vzniku „socialismu s lidskou tváří". Toto napětí pak vyvrcholilo v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojenskou okupací Československa armádami Varšavské smlouvy.

Převzato a upraveno podle knihy: Příhoda, Luboš. A potom přijely tanky. Kruh autorů Liberecka, 2009. ISBN 978-80-254-6248-5