Berlínská zeď

V noci na 13. srpna 1961 začala na dělicí čáře mezi východní a západní částí Berlína vyrůstat zeď. Neměla chránit obyvatele před napadením města, ale měla zabránit v jejich pohybu mezi oběma částmi. Stavba, která se dodnes stala symbolem železné opony, vznikla na popud států Varšavské smlouvy, „aby byl na hranici západního Berlína zaveden takový pořádek, který by účinně překazil podvratnou činnost proti zemím socialistického tábora“. Železobetonové monstrum a řada kontrolních opatření měly zamezit "nepřátelské činnosti západoněmeckých a západoberlínských revanšistických a militaristických sil".

Nicméně skutečným důvodem pro stavbu Berlínské zdi byla vzrůstající emigrace východních Němců. Přecházelo jich tehdy až tisíc denně. Do 12. srpna 1961 byly hranice mezi západními sektory Berlína a jeho východní částí, která se stala hlavním městem NDR, zcela otevřené a pohyb obyvatelstva volný. Jen na několika přechodech se formálně prováděla kontrola vozidel.

Přibližně deset tisíc obyvatel západního Berlína pracovalo ve východní části, asi padesát tisíc jich  cestovalo opačným směrem. Ti dostávali čtyřicet procent mzdy v západoněmeckých markách, za které při výměně dostali čtyřnásobek. Východoněmeckým pohlavárům však bylo trnem v oku i to, že tito lidé měli neomezený přístup ke všem informacím, které jim cenzura upírala, což zabraňovalo jejich úplnému ovládnutí. Ve východoněmeckém tisku se stále častěji objevovaly rozhořčené "dopisy čtenářů" požadující zastavení této situace a kritizující tyto lidi jako příživníky. Pro obyvatele NDR představoval Berlín jedinečnou příležitost k nahlédnutí za železnou oponu, a to zejména poté, co byla vnitroněmecká hranice počátkem padesátých let obehnána plotem a stala se prakticky neprostupnou. Dostat se do Západního Berlína bylo naproti tomu jednoduché. Stačilo nastoupit na nadzemní dráhu a za několik minut se člověk ocitl na druhé straně hranice.

Západní rozvědky přinášely zprávy o záměru postavit zeď už od počátku léta 1961. Stranický a státní šéf NDR Walter Ulbricht však tuto myšlenku ještě v červnu popíral a na přímý dotaz západoněmecké novinářky odpověděl, že “nikdo nemá v úmyslu stavět nějakou zeď". Věc pak spadla z čistého nebe a zaskočila prý i tehdejšího západoberlínského starostu Willyho Brandta.

Patnáct minut po půlnoci 13. srpna 1961 akce začala. Vlak jedoucí do západního Berlína nečekaně zastavil a cestujícím bylo oznámeno, že budou muset dojít pěšky. Hraniční ulice byly obsazeny policií. Obrněné vozy obklopily sovětskou ambasádu, ve 2:00 byla zastavena veškerá doprava a přerušeno telefonní spojení. Sovětští vojáci vystřídali hraniční stráže, byla roztažena první kola ostnatého drátu, rozjely se sbíječky dělníků chráněných obrněnými vozy a východoněmeckými vojáky.

Lidé na západní straně, kteří se pokusili odstranit bariéry z ostnatého drátu byli zahnáni bajonety a vodními děly, na srocené davy byly namířeny narychlo přivolané kulomety. Také na východní straně se srocovali lidé, tisíce jich právě přišly o práci, ale nikdo se neodvážil ozvat. Objevili se první fotoreportéři. Na scénu se dostavil Ulbricht s řečí o tom, že demokratické Německo zase jednou zasadilo kapitalismu drtivou ránu, protože nežádoucím elementům byla překažena cesta do východního Berlína.

Nejprve byly postaveny pouze železobetonové sloupky mezi něž byl napjat ostnatý drát. V domech sousedících s hranicí byla zatlučena okna na Západ, nejprve do prvního patra, později všechna, až nakonec byly celé ulice vysídleny. Za ostnatým drátem vyrostla do několika měsíců zeď postavená z betonových kvádru a panelů, po vyklizení sousedství vyrostla ještě druhá zeď, podle terénu 2,5 až 3,5 metrů vysoká, s oblým horním profilem, aby nebylo možné zachytit se okraje. Z východoněmecké strany byly zdi natřeny na bílo, aby byly siluety utíkajících pro střelce ostřejší.

V první etapě byla postavena 45,1 km dlouhá zeď, v průběhu dalších let dovedli východoněmečtí komunisté stavbu ke zrůdné dokonalosti. Postupně bylo vybudováno ochranné vojenské zařízení podél celé hranice Západního Berlína v celkové délce 165,7 km. Podél zdi vyrostlo opevnění, skládající se z příkopů, překážek a zátarasů z ostnatého drátu, minových polí a samostřílných zařízení.

S betonovým monstrem skoncovali obyvatelé Berlína až 9. listopadu 1989, o den později se otevřely hraniční přechody. V euforii pak začali lidé do Berlínské zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a cesta ke znovusjednocení Německa byla otevřená. Zeď byla po svém pádu rozebrána, úlomky z „antifašistického valu“ si lidé odnášeli jako suvenýry.

Přestože, až na pár pietně uchovávaných úseků, Berlínská zeď fyzicky padla, v mysli řady Němců přežívá dodnes. Podle zveřejněného průzkumu si 83 procent obyvatel někdejší NDR myslí, že mezi Východem a Západem stále existuje „neviditelná zeď“.

Zdroj:

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1248225-berlinska-zed-za-noc-vyrostla-za-noc-spadla

http://www.totalita.cz/vysvetlivky/berlin_blok.php

Foto: de:Benutzer:Noir [CC BY-SA 3.0 de (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/de/deed.en)]