Barbaři přicházejí

Komunistický únorový převrat v roce 1948 byl proveden násilím a nemohl tedy mít jiný důsledek něž opět jiné násilí. Znamenal zničení demokracie jako systému vládnutí, založeného na spolupráci různých sil ve státě. A tím automaticky byla zničena i osobní svoboda každého jedince, jeho osobní prostor, nezbytný k vývoji a rozvoji jeho osobnosti. Byly potlačeny všechny základní svobody, které jsou samozřejmým atributem demokratického státu: svoboda projevu, svoboda shromažďování, svoboda náboženská i svoboda ze všech nejdůležitější – svoboda moci sám rozhodnout o svém vlastním životě.

Komunistická strana začala ihned po převratu uplatňovat svoji vládu. Z parlamentu bylo vyloučeno sedmdesát nekomunistických poslanců a byli vydáni trestnímu stíhání. V jejich stranách probíhaly čistky, které prováděly „akční výbory“. 10. března 1948 přijalo Národní shromáždění, zbavené odpůrců komunistů, program nové Gottwaldovy vlády, nazvané vládou Národní fronty. Tento program se diametrálně lišil od předvolebních slibů komunistů pro volby v roce 1946. Kromě nové ústavy požadoval pozemkovou reformu, znárodnění podniků nad padesát zaměstnanců a politickou očistu veřejného života. Ve stejný den, tedy 10. března 1948, bylo časně ráno na nádvoří Černínského paláce, sídla ministra zahraničí, nalezeno tělo Jana Masaryka. Tým prvních kriminalistů byl ihned odvolán a nahrazen příslušníky Státní bezpečnosti.

9. května schválil parlament ústavu podle sovětského vzoru. Následující měsíc se zapsal černým písmem do historie naší země následující bilancí – 2. června odstoupil prezident Edvard Beneš, 14. června byl zvolen Klement Gottwald jako „první dělnický prezident“, 15. června byl Antonín Zápotocký pověřen sestavením nové vlády Národní fronty, jako výsledku prvních „socialistických voleb“, konaných 30. května 1948, voleb s tzv. jednotnou kandidátkou, tedy nikoli na základě demokratické soutěže politických stran.

Komunisté si velmi dávali záležet na tom, aby vše bylo podle zákona. I likvidace politických odpůrců. „Poslušný“ parlament vydal zákon 231/1948 Sb. Na ochranu lidově demokratické republiky. Na základě tohoto zákona byly odsouzeny desetitisíce občanů k dlouhodobým trestům a stovky občanů popraveny. Justičním nástrojem komunistické moci se stal Státní soud, který soudil všechny větší politické procesy, nechvalně známé jako „monstrprocesy“. A pak tu byla také pověstná Státní bezpečnost – StB, jejímž krutým drtícím mlýnem prošli všichni političní vězni padesátých let.

Komunisté vykonstruovali několik politických procesů s lidmi „nepohodlnými režimu“. Byli to většinou lidé vzdělaní, kteří z jakéhokoliv důvodu (minulost, židovský původ, protikomunistické názory) mohli být rizikem pro komunistickou vládu. Asi nejznámějšími obětmi byli Heliodor Píka, Rudolf Slánský a Milada Horáková.

Heliodor Píka se stal vůbec první obětí. Bojoval ve druhé světové válce, roku 1943 získal hodnost brigádního generála. Ještě za války odešel do exilu do Moskvy. Jeho hlavní „vinou“ bylo, že věděl příliš mnoho o praktikách československých komunistů během druhé světové války a byl celkově dobře informován. Hlavní přelíčení proběhlo na konci ledna 1949 a 21. června 1949 byl na dvoře plzeňské věznice Na Borech vykonán rozsudek smrti provazem. Po listopadu 1989 se plně prokázalo, že šlo o vědomou justiční vraždu.

Rudolf Slánský byl jednou z obětí čistek v samotné komunistické straně. Tento proces byl připraven a vykonstruován na rozkaz Sovětského svazu, který československé komunistické straně vyhrožoval při jeho neprovedení sankcemi. Právě Rudolf Slánský byl označen za vůdce údajného spiknutí proti KSČ, a to z jednoduchého důvodu – k tomuto „postu“ bylo nutné přiřadit někoho vysoce postaveného, aby celý proces působil dostatečně dramaticky. A Rudolf Slánský byl ve své době generálním tajemníkem KSČ. Ačkoliv prezident republiky Gottwald věděl, že obvinění je nepravdivé a údajné spiknutí vůbec neexistovalo, ze strachu ze Sovětského svazu a Stalina nechal vyšetřování probíhat. 5. září 1951 byl Slánský zbaven své funkce a 23. listopadu zatčen a uvězněn v ruzyňské věznici. Spolu s ním bylo obžalováno dalších třináct osob. Na začátku prosince 1952 bylo jedenáct z nich popraveno na dvoře pankrácké věznice.

Třetí nejznámější obětí byla Milada Horáková – jediná žena popravená během politických procesů ve všech zemích Sovětského svazu. Horáková se aktivně účastnila politiky během války i po ní, obžaloba proti ní byla ovšem zcela vykonstruovaná. Obžalováno bylo dalších jedenáct lidí, kteří měli údajně spolupracovat s americkou rozvědkou a plánovat násilný převrat. Tento proces byl, na rozdíl od předchozích, veřejný a byl označen názvem „proces s vedením záškodnického spiknutí“. Proces měl svůj předem zkonstruovaný scénář, kterého se obžalovaní museli držet. V některých chvílích ho ovšem porušovali, a proto, i když byl údajně vysílán v rádiu přímý přenos ze soudních jednání, byl záznam před vstupem do rádia cenzurován, stejně tak i přepis soudního líčení. Z dvanácti obžalovaných byli k trestu smrti odsouzeni čtyři - Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Přestože se za zrušení rozsudku proti Miladě Horákové postavili např. Winston Churchill či Albert Einstein, Gottwald všechny žádosti o milost zamítl. Ráno 27. června 1950 byly popravy provedeny na dvoře pankrácké věznice. Milada Horáková šla k popravě až jako poslední.

Prameny: Křivka, Zdeněk a kol. Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. 2. vyd. Praha: Konfederace politických vězňů ČR, 2009. 129 s. a  https://www.studovna4u.cz/politika/politicke-procesy-50-let-v-csr

FOTO: Aktuálně.cz