Anticharta

Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, v němž se dovolávali občanských práv, které se Československo zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům.

KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci. Tu následně stvrdili podpisem. Ti, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis připojili dodatečně. Nakonec jich drtivá většina nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů a režisérů, podepsala.

Na setkání umělců na půdě Národního divadla dne 28. ledna 1977 byly přítomny i televizní kamery, které pečlivě snímaly tváře populárních osobností. V čelných řadách hlediště seděla řada oblíbených herců - Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek a další. Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“.

K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci. Dne 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří - Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj. Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali Provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelství, v televizi či rozhlase. Mocenskému tlaku na podpis se dalo jen obtížně uniknout. Mnozí se sice vyhnuli účasti na televizí přenášené manifestaci v Národním divadle, text Prohlášení je však dostihl později v zaměstnání. Odmítnutím podpisu umělci riskovali ztrátu zaměstnání. Většina z nich se v tomto morálním dilematu nerozhodla pro konfrontaci, touha po poklidné existenci převládla. Od soboty 29. ledna až do 12. února vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo sedmdesát šest národních, tři sta šedesát zasloužilých a přes sedm tisíc „obyčejných“ umělců.

Kampaň proti Chartě splnila svou funkci. Umělci otevřeně deklarovali loajalitu s režimem a jejich jednání se stalo vzorem pro mnoho obyčejných lidí. Dvě stě čtyřicet dva chartistů stálo proti mase těch, kteří pod tlakem režimu podepsali protest proti výzvě, kterou oficiálně ani neměli znát. Tento absurdní akt zdůraznil ochotu většinové společnosti přijímat stranou nastavená pravidla hry. Anticharta posílila obecnou atmosféru rezignace a letargie, jež v normalizačním Československu vládla již od stranických čistek v roce 1970.

Charta 77 představovala jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit v období normalizace. Strana a vláda se obávaly, že by výzva chartistů mohla mít široký společenský ohlas. Není divu, že na výzvu k dodržování lidských práv reagovaly masovou diskreditační kampaní. První denunciační články Čí je to zájem a Ztroskotanci a samozvanci se objevily ve stranickém deníku Rudé právo již 7. a 12. ledna. Začala pozvolna se rozjíždějící antichartistická kampaň.

Zdroj:

https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/anticharta/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11565547623-anticharta-mechanismus-loajality/21656226618