Akce K aneb Noc, kdy StB zlikvidovala kláštery

Jedné dubnové noci roku 1950 změnili českoslovenští komunisté život 2 376 mnichům. Ztratili domovy a skončili v internačních klášterech. Už v roce 1949 se pokusil komunistický režim zlikvidovat katolickou církev „dohodou“ s její hierarchií. To, co vypadalo nejdřív nadějně, narazilo na katolické pěšáky a výsledkem bylo sdělení, že: „Katolická akce očekávané poslání nesplnila.“ Bylo nutno zvolit razantnější formu likvidace. Logistické centrum StB ji pojmenovalo Akce K (jako kláštery).

Komunistická diktatura si byla jasně vědoma vlivu klášterů a řeholí na veřejný život. Především to bylo jejich působení v oblasti charity, vzdělávání, péče o nemocné, slabé a nemohoucí. Věděli velice dobře, že toto působení řeholníků je veřejností často přijímáno pozitivně a že je tato jejich pomoc vyhledávána nejen věřícími, ale všemi, kteří dokázali překonat svůj vnitřní odpor k náboženství a přišli požádat o pomoc.

Po únorovém převratu postupnými útoky tato dobrá pověst řeholních řádů dostává trhliny. Propaganda začala šířit pověsti o zahálčivém životě mnichů, o tom, že kláštery se stávají centrem špionáže, skladištěm zbraní, ilegálních tiskovin, úkrytem protistátních živlů (StB často vysílala do klášterů agenty-provokatéry, kteří se vydávali za osoby režimem pronásledované), ale též skladištěm neuvěřitelného bohatství. Tato propagandistická masáž přesto nedokázala postavit celou veřejnost proti řeholním společenstvím a navíc se stále nedařilo prorazit semknutost řádů a jejich neochotu kolaborovat s novým režimem. I proto byl již v dubnu 1949 na schůzi církevních pracovníků akčních výborů NF nastolen požadavek na zrušení klášterů. Tento požadavek byl dále zpracováván, nejprve v srpnu 1949, pak v lednu následujícího roku předsednictvo ÚV KSČ schválilo konkrétnější plán likvidace mužských klášterů, který byl rozdělen do dvou etap. Ještě před vlastním zahájením Akce K bylo ovšem potřeba zdiskreditovat představené řádů, a tak v průběhu února a března proběhlo zatýkání čelních představitelů největších mužských řeholních řádů, jejichž jména osobně vybíral předseda Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) Alexej Čepička.

Pozornost, jaká byla věnována tomuto procesu, kdy obvinění byli nuceni před soudem vypovídat naučené odpovědi, vyvolávala v prostých věřících zděšení i strach. Mnozí si jistě kladli otázku, jak je možné, že se církevní představitelé takto zaprodali. Málokdo si ovšem povšiml, že jediný „důkaz“, který státní moc předložila, byl nález zbraní v areálu kláštera v Želivě (ty ovšem byly do klášterů podstrčeny StB, aby je pak táž StB "slavně" nalezla). K rozsudku, který představoval jeden doživotní trest a dalších devět trestů v úhrnné výši 132 let, postačila státní moci pouze ona přiznání vynucená násilím a zastrašováním. I to ovšem stačilo, aby sdělovací prostředky uveřejňovaly dopisy pracujících odsuzující protistátní činnost a zradu souzených řeholníků. Kampaň vrcholila.

Pouhý týden po rozsudku vydal tehdejší předseda ÚV KSČ Rudolf Slánský pokyn k zahájení Akce K. A tak nastala noc ze 13. na 14. dubna 1950. Stovky po zuby ozbrojených příslušníků SNB, StB a LM kolem půlnoci násilím obsadily kláštery nejvýznamnějších a největších řádů – salesiánů, jezuitů, redemptoristů, premonstrátů a františkánů. Řeholníci byli odvlečeni do internačních středisek. Broumov, Osek u Duchcova, Bohosudov, Králíky, Česká Kamenice a Želiv – to byla střediska v Čechách. Na Slovensku k tomuto účelu sloužily objekty v Podolinci, Jasově, Pezinku, Malackách, Hlohovci, Beňadiku, Močenku a v Pruské. V první fázi této demonstrace zvůle státní moci bylo přepadeno celkem 137 řeholních domů, z toho 75 v českých zemích a 62 na Slovensku. Druhá fáze, jejíž průběh byl podobný, následovala o čtrnáct dní a celkem bylo zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2 376 řeholníků.

Co se dělo dál? Co bylo s obsazenými objekty a především s mobiliářem? Kam se poděly celé klášterní knihovny i cenné předměty (zlaté monstrance, kalichy a mnohé další předměty převážně liturgického charakteru)? Mnohé z těchto pokladů, ať již skutečných či kulturní a duchovní hodnoty, nenávratně zmizelo. Například z kláštera v Rajhradu zmizelo 37 kilogramů zlatých předmětů, 45 tisíc knih z klášterní knihovny v Želivě bylo odvezeno do sběrných surovin.... Některé předměty byly v podstatě darovány jiným institucím. Do různých archivů, Národní knihovny a dalších knihoven tak přibylo přes milion knih, mezi nimi i některé velice vzácné; muzea a podobné další instituce byly obohaceny o dva tisíce obrazů a jiných uměleckých děl. Řada předmětů však, podobně jako při reformách Josefa II., byla rozkradena či zničena. Vlastní budovy pak byly mnohdy ponechány svému osudu a chátraly, jiné byly poskytnuty armádě, část ale též pro ubytování studentů nebo pro jiné školské využití. Některé budovy byly po „úpravách“ využity vskutku „užitečně“ – byly v nich zřízeny kravíny.

Na Akci K po několika měsících navazovala ještě Akce Ř, zaměřená na likvidaci ženských řeholních řádů. Likvidace ženských řádů měla probíhat pozvolně, protože bylo třeba také nahradit řádové sestry působící v nemocničních zařízeních sestrami „civilními“. Přestože přístup režimu k ženským řádům nebyl až tak brutální a tvrdý, jsou i mezi řeholnicemi známy oběti nejvyšší.
 

Zdroje:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10209991308-tajne-akce-stb/409235100221005-akce-klastery/

https://oulicky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=245476